Balada o siedmich obesených

Výborně uchopená předloha ve všech složkách - opulentní kamera, velmi sofistikovaná střihová práce přinášející několik velmi působivých momentů, mrazivá hudba využívající dětský sbor, oproštěné dekorace. I přes řadu formálních impulsů dílko působí neefektně a zcela přirozeně. Paradoxně pro mě byla jediným problémem sama předloha, různé přístupy ke smrti působily zajímavě, avšak snaha dodat jim psychologické pozadí byla poněkud zkratkovitá. Děj tak na mě působil rozklíženě až do poslední rozsáhlé scény popravy, jež byla doslova útokem na emoce umocněným jedinečným hereckým vkladem zúčastněných. Zde skutečné dílo dostálo své pověsti a nabídlo jeden z nej okamžiků československé tvorby let šedesátých. Zde už poněkud abstraktní charakter předchozích monologů a vizí dochází skutečného naplnění, stává se ryze citovou záležitostí, pochopitelnou jen v hlubinách prožitku. Oslavou lidství navzdory všem překážkám. Toto dílo muselo navzdory své drásavosti v době prvního (a na dlouhou dobu i posledního) uvedení působit velmi povzbudivým dojmem. (17.08.2011)

Tohle drama je obrovská emoční síla!!! Svým vyprávěním ždímá pocity tak zdrcujícím způsobem, že jsem nemohl ani dýchat. Zejména závěr a odsouzenci když jdou na popravu a řadí se do dvojic a rozdělují se kdo s kým půjde do oprátky, to je strašlivý peklo! Balada o siedmich obesených je další zdárný příklad, co se v Československu natáčelo v 60. létech. 7 lidí se střetnou ve vězení, kde jsou odsouzeni na smrt. V retrospektivách se jim vracejí vzpomínky na dřívější život a skrze co se do vězení dostali. Obsazení všech osob je fantastické a z výkonů, co tam všichni předvádějí dokonale mrazí po celém těle. Tohleto je absolutní špička a nejvyšší úroveň. Nádherná Emília Vašáryová dokonce odhalí svá krásná ňadra (nikdy už to ve filmu neudělala, zde to ale má svoje opodstatnění a není to na sílu). Z dalších hereckých osobností je těžko někoho vyzdvihnout, nejvíc mě ale asi utkví v hlavě neustálý křik Jansona (Viliam Polónyi) "já nechcem obesiť!!" Další mocná scéna je, když atentátníka Golovina (Igor Čillík) ve vězení navštíví jeho otec a matka (L´udovít Greššo a Naďa Hejná). Dlouho mě takto nějaký film nedostal na kolena. Všude ve světě snímek sbíral různá ocenění, jen u nás ho komouši na popud ruské propagandy, které se nezamlouval zavřeli na 21 let do trezoru. Hovada, kteří ubíjeli jakékoliv umění. Martin Hollý patřil k nejlepším slovenským režisérům, u mě je na prvním místě a jeho filmy mluví za vše, namátkou připomenu například : Hriech Kataríny Padychovej, Smrť šitá na mieru, Signum Laudis, Zámek v Čechách, Tichá bolest, Noční jazdci....Génius! K naprosté dokonalosti se počítají perfektně nasnímané záběry a detaily kameramana Stanislava Szomolányiho (také špička ve svém oboru) a jak jinak než úchvatná hudba Zdeňka Lišky, složená převážně z recitovaných chorálů Kuhnova smíšeného sboru. "Hospodin pomiluj" mě pořád zní v uších. Tento filmový skvost je dokonalý zážitek pro každého opravdového fanšmejkra. Opravdu se skláním před prací dřívějších filmařů, bylo v tom sakra cítit srdéčko!!! Ještě musím dodat, že v nově restaurované verzi je to totální pastva pro oči!!! (29.06.2020)

Silný film. Výtvarně úderný (černobílá strohost je zde ideální), s působivou hudbou (Liškův chorál s motivem "Gospodi pomiluj" je snad "autentičtější" než by byl originální chorál) a skvělými hereckými výkony. Jedinou chybičkou jsou snad některé trochu zdlouhavé flashbacky, které sevřenost a údernost filmu trošku rozvolňují. S takovou adaptací své povídky by byl jistě spokojen i Leonid Andrejev. S motivem čekání na popravu též pracuje zde tak ceněná Zelená míle, která však v tomto srovnání odhaluje své popcornové ledví. (03.10.2010)

Mistrovské dílo, kde funguje naprosto vše. Již úvodní scéna černobílého snímku s jedoucím kočárem za doprovodu Liškových temných chorálů dává tušit celkové pochmurné ladění snímku. Místy téměř hororová atmosféra jakoby rezonovala s tíhou doby, kdy film vznikl. Netřeba připomínat, že tohle dílo muselo na dlouhých dvacet let zmizet. Jeho nadčasovost se týká jakékoliv doby. Ač sledujeme osudy skutečných vrahů, pro které je smrt jasným trestem, něco nás nutí se zamyslet nad osudy atentátníků mezi nimi. Maně se vybavuje ono: vražda tyrana není zločinem... Nikde není řečeno, že ministr je tyran nebo zástupce zločinného režimu. Přesto z osudů postav jakoby prosvítá, že toužily po lepším světě. Výtvarná kamera využívá skvěle barokního šerosvitu, všímá si detailů (průhledy skrze křišťálový lustr) i krásy Emílie Vašáryové. Balada. Zločin a trest. Ten nejvyšší - smrt. Je jen na divákovi posoudit, do jaké míry zasloužený. (17.02.2014)

Film natočený na motívy slávnej poviedky Leonida Andrejeva prinášajúcej pohľad na posledné hodiny siedmych odsúdencov čakajúcich na smrť, bol po roku 1968 pre svoje protestné posolstvo zakázaný. Martin Hollý využíva pôsobivé čiernobiele zábery, vnútorný monológ, retrospektívne pasáže a mohutné pravoslávne chorály, ktoré umocňujú celkovú desivú a bezperspektívnu atmosféru väzenia, z ktorého jediným únikom je smrť. (03.10.2006)