Ikarův pád

Zajímavý film. Tohle je podle mého názoru jeden z nejlepší českých (československých) filmů vůbec. Svůj životní výkon zde předvádí Vladimír Menšík a já mu věřil každý pohyb, každé slovo, kdyždý čin. Nic na kvalitě filmu nemění fakt, že se jedná o televizní snímek. Tenhle film je prostě kvalitní, a to mi nikdo nevymluví. Vladimíra Menšíka perfektně doplňují další herci, a dá se říct, že výkon pana Menšíka povznesl i jejich herecký výkon na nadprůměrnou úroveň. Tenhle film jsem viděl poprvé tuším jako šestnáctiletý a byl jsem překvapen, že nějaký takhle kvalitní televizní film byl u nás natočen. Teď jsem ho viděl po pěti letech a svůj názor jsem nezměnil. Je to prostě dokonalá sonda do alkoholikova života, kterou pozvedl pan Menšík svým realistickým ztvárněním pana Káry. A nelze nepřipomenout, že na tento film navazuje neméně kvalitní pokračování Tažní ptáci, ve kterém exceluje po boku pana Menšíka Vlastimil Brodský. Ale Ikarův pád je pro mě prostě dnes už kultovní záležitost a zcela po právu uděluji pět hvědiček. (10.07.2008)

(komentář psán 12.5.22 - 10 dní poté, co jsem se rozhodl přestat být alkoholikem - držím už dva roky). Jste s tím hodnocením asi všichni spadli z višně. Chápu, že je to už jakási klasika, ale rozhodně to není geniální ani skvělé, jen prostě dobré. Kecy o geniálním herectví si strčte za klobouk. Po všech stránkách obyčejný průměr. (12.05.2022)

Smutný příběh o alkoholikovi, kterému se pomalu rozpadá vše důležité. Výborný výlet do duše člověka a jeho vývoje závislosti na alkoholu. Herecký výkon Vladimíra Menšíka je neuvěřitelný a s nadsázkou se dá říct, že si zde zahrál sám sebe. Někde jsem jednou četl, že kdyby se Menšík nenarodil v Čechách, ale v Americe byl by ověnčen Oscary a myslím, že to přesně vystihuje jaký byl Menšík herec par excellance. Každý pohyb, každé gesto, které udělá mu uvěříte. Určitě jeden z nejlepších filmů, který natočil legenda české televizní tvorby František Filip. (12.09.2007)

"Když má člověk někdy někoho doopravdy rád, je to ta nejkrásnější věc, která ho může v životě potkat." Poslední věta Vladimíra Menšíka před odchodem do protialkoholní léčebny mluví za celou tuto nesmrtelnou inscenaci z pera znalce lidských srdcí Jiřího Hubače. Opravdu mistrovské drama a nejen Menšíkův lidský a civilní projev herectví. Tohle by se mělo pouštět na katedře FAMU všem hercům, kteří chtějí v životě něčeho dosáhnout a zahrát. A měli by se podle toho učit i dnešní rádoby herci, kteří elitě, která zde hraje nesahají ani po kotníky. Ikarův pád zapůsobí o něco více hlavně na ty, kteří se s démonem alkoholem seznámili blíže, ať už jakkoliv. (12.05.2018)

Umělecké i lidské setkání scénáristy Jiřího Hubače a režiséra Františka Filipa patří k zásadním okamžikům televizní dramaturgie sedmdesátých a osmdesátých let. Neobyčejná jednoduchost, s jakou Hubač psal své náměty, se promítá zejména v hluboce lidském vykreslení hlavních postav, které vytvářejí pouhý prostředek k vytvoření skutečného obrazu. Hubač ve svých dramatech, ať už televizních, filmových nebo divadelních, vystavuje hrdiny velkým životním zkouškám s nemalou dávkou empatie a porozumění pro jejich lidské slabosti a zaškobrtnutí. Přitom jim dokáže velkoryse odpouštět, a když už se na postavy žene veliká životní katastrofa, snaží se i v té nejtrpčí situaci najít něco povzbudivého, někdy i úsměvného. Tento bohatý rejstřík plně zastupuje i původně zamýšlená trilogie, z níž byly nakonec realizovány pouze dvě části (druhá nese název Tažní ptáci, třetí - nazvaná Zima poutníků - byla pro televizní obrazovku adaptována až v současnosti jako Hodina klavíru). Hubač napsal titulní roli barového klavíristy a notorického alkoholika Káry přímo pro konkrétního herce s velkým H. Pro Vladimíra Menšíka. Přestože Menšík již předtím v několika celovečerních filmech prokázal, jak sugestivně dokáže zahrát velkou charakterní roli, jako by to, překryto komediálním figurkařením, vždy znovu někoho překvapovalo. Jen výjimečně mu byly svěřovány jiné než komediální role, vnucenou jednopolohovost svého herectví zřejmě cítil i on sám, když krátce po dokončením Hubačovy inscenace prohlásil: "Ty mé role, to je většinou jako bych na zeď jen házel písek. Teď jsem snad dokázal víc než dělat šaška." Ovšem byla by velká chyba zastiňovat další zúčastněné, především hrubě nedoceněnou Janu Hlaváčovou, která se tu dokázala s až dechberoucí skromností vcítit do role stále zrazované manželky. Jednu ze svých nejzdařilejších postav tu vytváří skvělý Čestmír Řanda v přesně padnoucí masce mefistovského strýce; špičkové výkony, byť na nepoměrně menším rozsahu, odvádějí i Hanzlík, Vinklář, Janžurová a Hanus. Dnes, s odstupem více jak třiceti let, je ústřední téma Hubačova a Filipova filmu stále nepomíjející a nepomíjivou záležitostí a šanci oslovit má i další přicházející divácké generace. Komorní drama milujícího a milovaného otce, neovladatelně zabíjeného démonem alkoholu, už nikdo nebude schopen zopakovat a zahrát tak, jak to dokázal jenom Vladimír Menšík. A to je bezesporu ta nejvyšší pocta. (07.06.2010)