Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi

William Shakespeare na nich spáchal strašlivý hřích. Z nicoty je náhle přivedl do světa, kterému nerozumí (ale občas se jim do úst derou podivné cizí repliky), do světa, který se nechová podle pravidel logiky. A ti dva ani nevědí, který je který, ale nebylo vám to při sledování Hamleta vlastně jedno? Zkrátka: Stoppardův mistrovský divadelní apokryf, který si pohrává se shakespearovským obrazem světa jako divadla a rozprostírá ho do absurdního rozměru divadla v divadle v divadle (viz. loutková scéna, která ještě posiluje rafinovanost Hamletovy hry s králem). Humor Stoppardova dílka je suchý a černý jako kašel, výkony Rotha i Oldmana padnou jako prdelka na nočník. Navíc jazyk divadelní hry/filmu může co do hravosti směle soupeřit s jazykem mistra ("slovní tenis" obou hrdinů je jeden z nejbrilantnějších dialogů, které jsou ve filmu k slyšení). Parodie ve svém žánru rovná dokonalostí Hamletovi. Skvělé, vtipné, intelektuální a přitom nepovýšené! (01.02.2004)

Hamleta jsem viděl i četl, ale aby si člověk tento film opravdu užil, musel by ho znát nazpamět. I tak mě toto dílko velmi okouzlilo, obzvlášť Oldman s Rothem konečně mají prostor pro své kvality, které žel bohu v Holywoodu můžou předvádět jen jako záporáci nebo vedlejší charaktery v "kultovních" snímcích (i když Oldman teď možná díky DK konečně prorazí..). Škoda, že to holt není více "userfriendly." Pro mě je to takto "jen" 80% (21.11.2008)

Na naprosté docenění tohohle filmu bych musel mít Hamleta v živé paměti, mám takový pocit, což vzhledem k tomu, že jsem ho četl před nějakými pěti lety, neplatí. Každopádně - chytré dialogy a velmi "jiný" humor spolu se skvělým hereckým duem člověka skutečně vtáhne. Věřím, že jednou tomu dám pět hvězd. (11.12.2010)

Z celého námětu čiší láska k divadlu. Ale také slovním hříčkám a hříčkám obecně. Nápad vzít z Hamleta dvě nejvíce zanedbatelné postavy, avšak s nejtragičtějším koncem, a nechat jim nejen hlavní role, ale navíc je nechat meditovat o své existenci, důvodu existence a nakonec o smrti, je dokonalý. Umožňuje na tomto půdorysu nejen hru divadla v divadle (a to oboje posléze jako hru na třetí ve filmu), ale trefné komentování dnes již poněkud zkostnatělé hamletovské klasiky, kterou všichni znají snad nazpaměť. Přitom oba - i když vlastně nevědí, jak se který jmenují, protože v Shakespearově hře to také není dáno - mají své odlišnosti. Jeden se snaží na vše jít vědeckou, až detailní metodou, a dá se říci, že je prototypem vědce nebo vysokoškolsky vzdělaného člověka, který se soustřeďuje na detaily, avšak uniká mu podstata nebo celkový obraz. Druhý na vše jde intuitivně a jeho fyzikální objevy mne po celý film velmi bavily. Nejlépe je to asi znát ve scéně, kde přemoudřelý medituje, kde by se asi mohlo v této chvíli nacházet Slunce, podle něhož by poznal světové strany a podle toho, kolik je hodin a odkud jde vítr, na což mu druhý odvětí: „A proč nejdete ven a nepodíváte se?“ Rovněž se mi líbilo, že obě postavy jsou pojaty podobně jako Werichovy a Voskovcovy postavy, komentující daleko důležitější historické dění kolem sebe, případně špílcující na předscéně, a dost možná, jestli si z nich Stoppard, rodák ze Zlína, nakonec i nebral jistý předobraz. A ona láska k divadlu je zde dovedena do dokonalosti rekonstrukcí shakespearovského pojetí divadla (včetně faktu, že i ženské role hráli muži), a dojde i na loutkové divadlo. Plus všechny takové ty „druhotné“ nápady, jako že divadlo je někdy reálnější než život a má mnoho tváří a podob. Celý ten jemný humor, jakým je film podaný (už třeba jen úvodní, krásně absurdní rozjímání o principu pravděpodobnosti), příjemně pobaví, člověk se zde neřehtá, ale má stále pobavený úsměv na tváři. (Skvělá je v tomto ohledu scéna vysvětlování „starý si myslí, že ji miluje“.). A jinak je zde tolik paralel a podobenství, že by mi komentář nestačil. Včetně toho nejokatějšího, jestli i my nejsme postavy v nějaké předem napsané hře neznámého režiséra, kdy absolutně nechápeme, co se kolem nás děje a k čemu směřujeme - tedy kromě toho režiséra, který to ví. (02.01.2020)

Naprosto brilantní. Stoppard vystavěl geniální film (resp. divadelní hru) a tom co se odehrává za scénou. Syžet "Hamleta" je doplněn fabulí "Rosencrantze a Guildensterna", kteří jsou ale v čase (přesun do Ernslinu a na loď), prostoru (jejich neustálé "chození v kruzích" , které je udržuje těsně za scénou, tedy za prostorem kde se odehrává "Hamlet") i ve vlastních replikách syžetem vlečeni. Konfrontace s bezejmenným Hercem, jímž předkládaná pravidla, jejichž důsledkem je i jejich smrt odmítají přijmout, a jen v náznacích se pak vyjevuje stín autora, nebo snad jeho absence a pouhá fatálnost textu, který "je takto napsán", bez odkazu k autorovi a tak i bez možnosti odvolání. Střetávání Herce ("jediný předpoklad naší existence /je/, aby se na nás někdo díval") s postavami, neustálá stylizace prostředí do jeviště, hra ve hře hře - Rosencrantz & Guildenstern Are Dead je bravurní dekonstrukce dramatické formy podaná nesmírně zábavným způsobem; dialogy jsou o to úchvátnější, že Stoppard kombinuje shaespearovskou angličtinu v "Hamletovi" se současnou v "Rosencrantzovi a Guildensternernovi". "Člověk, který mluví rozumně sám k sobě, není o nic šílenější než člověk, který vykládá nesmysly jiným." (06.11.2007)