Kamenná svatba

První společný projekt Mircei Veroiu a Dana Pity na základě povídek Iona Agarbiceanua. Film je rozdělen do dvou na sobě takřka nezávislých částí. Vzájemně je pojí především motiv svatby a lidského neštěstí, důležitým jednotícím momentem je také pronikavý hudební doprovod. V první části sledujeme život matky a dcery. Matka pracuje v dole a i když sama téměř nic nemá, prodává různé věci, aby mohla dceři koupit svatební šaty. Její dcera je ovšem nemocná, záhy umírá a je ve svatebních šatech pohřbena.V druhém příběhu sledujeme svatbu mladé dívky s nevzhledným sedlákem. Na svatbu přijíždí zahrát hudebník a desertér, kterého potkal cestou. Desertéer uteče s nevěstou pryč a ženichův hněv tak odnese hudebník, kterého svatebčané ubijí k smrti. (02.01.2008)

V kontextu balkánské kinematografie je Kamenná svatba (a její volné pokračování Zlato v horách) mimořádným filmem, který nemá obdoby zejména co se týče zvolené formy. Poetický minimalismus zasahuje jak do stylu, tak do vyprávění filmu. Netypicky rozvolněná fabule se sporadickými dialogy dává větší prostor obrazovému vyprávění a také výraznému zpěvu, který opětovně komentuje dění. Prostředí rumunské vesničky zastrčené kdesi ve skalnatých horách vyniká svojí nehostinností a naprostou odříznutostí od civilizace. V Kamenné svatbě ale nesledujeme sociálně uvědomělý portrét chudé oblasti; mnohem více jde o pečlivou konstrukci téměř apokalyptického, uzavřeného mikrosvěta, který vykazuje jistou podobnost s Turínským koněm Bély Tarra. Právě bílý kůň je také jedním ze spojujících prvků dvou povídek v Kamenné svatbě, dalšími jsou různá místa nebo předměty. Lidé a jednotlivé postavy zde naopak nepředstavují kontinuum, neustále se mění a my ani nemáme čas se s nimi sžít a fixovat se na ně. (19.01.2013)

Dvě povídky spojuje předloha, prostředí hornické vesnice (může za to údajně kameraman Demian), přítomnost smrti a estetizující, kontrastně černobílá kamera. Fefeleaga sleduje ubíjející boj o přežití ženské hlavy vymírající rodiny. Nadčasová a plošná témata smrti a existencialismu se odvíjí v meditativním tempu. Mizanscéna, symboly a v neposlední řadě doprovodná píseň jsou výmluvnější než dialogy. Bílý kůň je vyměněn za svatební šaty, propast pod koněm se mění v propast smrti mladé dívky. Opuštěnost kočárku a časté návštěvy hřitova dávají tušit někdejší početnost rodiny... Druhá povídka Svatba je světštější a paradoxně zároveň svátečnější, každodenost je zapomenuta a přichází čas úniku do svatebního veselí. Nevěsta je provdána za bohatého majitele zlatého dolu, miluje ale hudebníka, se kterým si naplánují útěk. Jejich společné štěstí je vykoupeno zbytečnou smrtí vojenského zběha, který se k hudebníkovi náhodně přidá během cesty na veselku. Tragika není tak drtivá jako v prvním příběhu, naděje je nicméně notně rozředěna. (12.02.2013)

Veroiova první povídka je sice drsná, vizuálně krásně natočená ve viditelně komponovaných záběrech-obrazech, ale taky nudná a s předvídatelným dějem. Pitova druhá je ale výborná, živá, dynamická a překvapivá (tím vším tak kontrastuje s tou první), vesnické drama s hudbou a tancem se podobá slovenským (některé motivy připomínají první povídku Zbehovia z Jakubiskova Zbehovia a pútnici) nebo jugoslávským filmům. (25.06.2008)

Obe poviedky sa zasadené do rovnakého prostredia, kým tá prvá je sociálnou drámou o chudobnej žene a jej deťoch, druhá rozpráva o hudobníkoch na svadbe bohatého gazdu a láske dvoch mladých ľuďoch. Režiséri vzdávajú hold rumunskej dedine, istým spôsobom romantizujú ťažký život, neboja sa používať lyriku a poetiku a predovšetkým hudobné motívy. (15.07.2019)