La battaglia di Algeri
The Battle of Algiers
Obsahy(1)
Alžír, 7.října 1957. Francouzští vojáci donutí zajatce vyzradit adresu jednoho z posledních vůdců povstání Aliho Bodáka. Následuje retrospektiva. Bodák si s nejvěrnějšími připomíná klíčové okamžiky národně revolučního odboje, který trvá již tři léta. Nejprve zkouška: Ali dostane zbraň, kterou má zabít policistu, chybí mu však náboje... Po vyčištění vnitřních řad se odboj zaměří na přepadávání veřejných složek a krádeže zbraní, následují teroristické atentáty... Závěrečné záběry ukazují vítězství revoluce, která Alžír osvobodila 2. června 1962. Režisér Gillo Pontecorvo, původním povoláním novinář a aktivní účastník antifašistického odboje italské mládeže, se rozhodl Bitvu o Alžír natočit dokumentaristickou metodou. Po ročním studiu pramenů a zkoumání autentických míst alžírské revoluce realizoval "nezapomenutelný obraz", sugestivní výpověď, která má v řadě sekvencí sílu a věrohodnost autenticky snímaného materiálu. Ke zobrazení často naivní, primitivní metody osvobozeneckého boje v němž neexistuje objektivní etika dodává režisér: "Je to jako podzemní řeka, která se nakonec objeví na denním světle, je to neústupnost sdílená milióny lidí, kteří se domnívají, že všechny prostředky jsou dobré k dosažení svobody." Martin Jiroušek (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (111)
Sloboda vykúpená krvou na oboch stranách. Film nie je jednostranný, ukazuje tú posadnutosť a teroristickú schopnosť Alžírčanov ubližovať nevinným, lebo ich nevinným ubližujú a vykorisťujú, ale aj tú schopnosť ubližovať a vraždiť tiež tých nevinných, čo páchali Francúzi. Je to realistické a bez príkras, bez idealizmu, tak ako to bolo. Obhajovať útlak akousi prosperitou a že to naše je lepšie než to vaše, to je choré a preto vznikal imperializmus, ktorý svojho času Francúzi, Briti, Španieli, či iní silno tlačili. Masakre striedali len ešte väčšie nepokoje, či ešte väčšia nepoddajnosť. Francúzi mali možnosť urobiť z Alžírska krajinu, kde by boli všetci spokojní, mohli im chcieť pomáhať, neurobili to, išlo tam o kolonializmus a tak sa domáci vzbúrili. To, že sa teraz zrejme nemajú podľa našeho videnia nejak dobre, to je výsledok, že to nezvládli ani oni, ale to sa dalo čakať, lebo všade bola len nenávisť, nikde spolupráca, domáci doplácali neskôr aj na svojich. No to je proste len špecifikum, nie vždy to tak musím byť a určite nemôžme považovať boj za oslobodenie za niečo zlé. To je ako keby sme povedali, že Apartheid bol správny, lebo teraz sa majú tamojší zle a dokonca ešte vraždia belochov alebo že Slovenské národné povstanie proti nacistickému režimu, ktorí vraždil Židov, Slovanov, Rómov a iných len preto, že ich chcel vyhľadiť alebo iných zotročiť, bolo zlé. Problém je, že aký odboj, akou formou je správny, nad tým môžme skôr polemizovať. Lebo v medzinárodnom meradle sa často stáva, že niekde niekto chce rozhodnúť pokojne a mierovo a nie je mu to umožnené a inde sa privierajú oči napríklad nad molotovovými koktailami hádzanými do polície, či vojakov. ()
Jedná se o zajímavý pohled na samotnou (dozajista krvavou a fanatickou) revoluci z pohledu levicového režiséra, což je občasně silně vidět. Kolonie už v druhé polovině dvacátého století vzbuzovaly spíš odpor a u koloniálních občanů pocit okupace (i dnes aktuální), a proto bylo postupně rozmeteno. Film vlastně líčí vzestup revolučního hnutí a činí to s akčními sekvencemi, kde nuda neprosákne. Herecké výkony zcela přesné, především Brahim Haggiag jako Ali, jenž potvrzuje, že vůdce hnutí nemusí mít inteligenci, jen schopnost strhnout dav. ()
Bitva o Alžír, toť velmocenská politika obnažená donaha. Gillo Pontecorvo mohl ve filmovém výrazu využít své vlastní zkušenosti z druhé světové války, kdy patřil mezi čelné představitele komunistického odboje proti fašismu v Itálii. Film se stal skvělou inspirací nejen pro ta antiimperialistická a studentská hnutí po celém světě, která se právě v šedesátých letech radikalizovala, ale taktéž pro mnohé represivní ozbrojené složky autoritativních i demokratických režimů pro situace, jež se často z mocensky politických důvodů prohlašují za boj za svobodu i proti terorismu. V mnoha státech byl film zakázán kvůli obavám z podněcování povstání. Gillo Pontecorvo sestavil to nejlepší z neorealismu i vlastních dokumentaristických počátků k přímému náhledu do ohniska těžkých bojů za nezávislost Alžírská, a opíral se o knihu Souvenirs de la Bataille d'Alger z roku 1962, autorem byl Saadi Jacef, vojenský velitel alžírské Fronty národního osvobození (FLN), jenž ve filmu hraje sám sebe (Džafar). Prvním znakem koloniální politiky (a nejen té francouzské) bylo pokrytectví, jež věrně doprovázelo kořistění, nadřazenost, strategické zájmy a neochota k ústupkům a rovnoprávnosti. Navíc Alžírsko bylo v koloniální době francouzským oblíbeným cílem k radovánkám dětské prostituce. Samozřejmě, jde o zatraceně těžké kontroverzní téma, neboť ani jedna strana nejednala v rukavičkách, ale chuť karabáče na hřbetě se pokaždé ozve tím samým způsobem, tedy karabáčem a když se represí a násilím odpoví na snahu o emancipaci, dostane se zpět násilí. Moderním plodem imperialistické politiky jest politická korektnost, jež je stejně licoměrná jako ona politika (nehledě na okolnost, že se základní principy velmocenské politiky neliší od té imperialistické). Já osobně nejsem příznivcem násilí, boxerské a jinačí bojové zápolení se mi vskutku hnusí, ale mám pochopení pro frustraci z dlouhodobého útlaku a nespravedlnosti, vedoucí k ozbrojenému povstání za možnost vlastního sebeurčení. Útlak, podpořený násilím, je vždy cestou k radikalizaci. Tedy: západní svět sklízel a sklízí jen to, co zasel a seje. Hrdinou bolesti, slz a vzteku alžírského boje za svobodu je Ali La Pointe (zajímavý Brahim Hadžadž), jeden z velitelů partyzánského boje o Alžír. Jeho neústupnost trvá do posledního dechu. Z významnějších rolí: velitel francouzské parašutistické divize pro potlačení alžírského ozbrojeného povstání plukovník Philippe Mathieu (skvělý Jean Martin), velitel FLN pro Alžír El-hadi Džafar (Saadi Jacef, autor předlohy), malý a Aliho následující poslíček FLN Jacef Omar (Mohamed Ben Kassen), zakládající a prominentní vůdce FLN Larbi Ben M'hidi (Mohammed Beghdadi), přední bojovnice po boku Aliho Hassiba Ben Bouali (Fusia El Kader), přední bojovnice vedle Džafara Džamila Bouhired (Samia Kerbaš), či třetí přední bojovnice FLN Zohra Drif (Michéle Kerbaš). Bitva o Alžír je kontroverzním filmem, ale jen z toho důvodu, že zobrazuje podstatu politiky, samu kontroverzní a licoměrnou, a její nejděsivější výsledky. Řadí se k těm nejintenzivnějším filmovým prožitkům (i díky těm zneklidňujícím obrazům Marcella Gattiho a podmanivému hudebnímu doprovodu dvojice Ennio Morricone, Gillo Pontecorvo). () (menej) (viac)
Nech bubny dunia, nech hlasy spievajú, nech deti alžírskej zeme povstanú a ulice zaplavia sa nečistou krvou! Nech ľud povstane a zmetie silnou vlnou tých, ktorí vysávajú život z krajiny, ktorá patrí nám! Dosť bolo útlaku, my chceme slobodu! Dosť bolo vykorisťovania, my chceme spravodlivosť! Nech vojna zvrhne tyranov z trónu nadvlády! ////////// Zrejme aj takto volal alžírsky ľud v neskorých 50. a začiatkom 60. rokov - a právom. Vzrastajúce nepokoje napokon prerástli do skutočného povstania a v lete roku 1962 revolucionári víťazne pochodovali ulicami hlavného mesta. To, čo veľkému víťazstvu predchádzalo, je dodnes považované za zrejme najkrvavejšiu kapitolu alžírskych dejín. ////////// La Battaglia di Algeri je mrazivou metodickou rekonštrukciou sformovanou do kroniky krvavých revolučných bojov za nezávislosť. Môžeme byť len vďační Potercorvovi že sa chopil látky, s ktorou ho zjavne nič nespája s potrebným objektivizmom. Nevyberá si len jednu stranu konfliktu, neponúka len jeden pohľad a nemá len jednu jasnú hlavnú postavu. Jediným kritériom je historická dôležitosť zvolených aktérov, ktorá zároveň absolútne vylučuje akékoľvek postranné línie a bezvýznamných hráčov na šachovnici. Vo faktickom zobrazení skutočnosti ide až na pôdu a ťaží z nej maximum, rovnomerne rozdeľuje stopáž medzi predstaviteľov alžírskeho odboja a francúzskych okupantov a chvíľami sa takmer približuje žánru tzv. "dokudrámy". Prostredníctvom Alího Bodáka a jeho spolupracovníkov sleduje pohľad na organizáciu a akcie odboja zvnútra, postava francúzskeho komisára a neskôr na scénu vstupujúceho plukovníka Mathieua pohľad zvonka a stanoviská francúzskej vlády. Novinársky, chvíľami takmer observačný postup z filmu odstraňuje ľudskosť a etiku rovnako, ako odboj a armáda z atentátov a vojenských operácií. V prehovore každej postavy je kúska pravdy a samotný Mathieu položí novinárom otázku, na ktorú nie sú schopní odpovedať - "Má Francúzsko zostať v Alžírsku?"A predsa, napriek tomu, že sa Pontercorvo neprikláňa ani na jednu stranu, z filmu logicky a doložene vychádzajú ako tí skutočne "zlí" nijak nedémonizovaní Francúzi, ktorí vyhrajú bitku, no prehrajú vojnu. A trpí tým ich ego kolonizátora, ktoré si odnáša stigmu a je poznačené dedičným strachom z cudzincov (téma, ktorú naďalej brilantne rozvíja aj Michael Haneke). A spolu s tým prenáša naliehavú aktuálnosť témy, ktorá sa dotýka celého arabského sveta. Najvýraznejšie ma však zasiahla audiovizuálna sugescia - rytmická hra tónov pod taktovkou Morriconeho, nadpozemská kamera Marcella Gattiho a surová chladnosť; niektoré výjavy z poslednej tretiny boli aj na mňa priveľa. Jean Martin a Brahim Hadjadj nepotrebujú komentár. 100% ()
Zřejmě to bylo zajímavé v době vzniku, kdy alžírská válka byla aktuální, ale dnes je to (alespoň pro mne) film vesrkrze nezajímavý. Boj proti kolonialismu je vyčpělá záležitost a osobní osudy hrdinů z obou stran konfliktu jsou zde podávány tak chladně a suše, že to navozuje atmosféru spíše dokumentu, což je dnes, vzhledem k tomu, co jsem jsem už zmínil, rovněž téměř nuda. ()
Galéria (22)
Fotka © Argent Films
Reklama