La battaglia di Algeri
The Battle of Algiers
Obsahy(1)
Alžír, 7.října 1957. Francouzští vojáci donutí zajatce vyzradit adresu jednoho z posledních vůdců povstání Aliho Bodáka. Následuje retrospektiva. Bodák si s nejvěrnějšími připomíná klíčové okamžiky národně revolučního odboje, který trvá již tři léta. Nejprve zkouška: Ali dostane zbraň, kterou má zabít policistu, chybí mu však náboje... Po vyčištění vnitřních řad se odboj zaměří na přepadávání veřejných složek a krádeže zbraní, následují teroristické atentáty... Závěrečné záběry ukazují vítězství revoluce, která Alžír osvobodila 2. června 1962. Režisér Gillo Pontecorvo, původním povoláním novinář a aktivní účastník antifašistického odboje italské mládeže, se rozhodl Bitvu o Alžír natočit dokumentaristickou metodou. Po ročním studiu pramenů a zkoumání autentických míst alžírské revoluce realizoval "nezapomenutelný obraz", sugestivní výpověď, která má v řadě sekvencí sílu a věrohodnost autenticky snímaného materiálu. Ke zobrazení často naivní, primitivní metody osvobozeneckého boje v němž neexistuje objektivní etika dodává režisér: "Je to jako podzemní řeka, která se nakonec objeví na denním světle, je to neústupnost sdílená milióny lidí, kteří se domnívají, že všechny prostředky jsou dobré k dosažení svobody." Martin Jiroušek (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (111)
Bitva o Alžír připomene neorealistické filmy Roberta Rosselliniho, přičemž mně se líbila o trochu víc, protože má i jisté umělecké ambice, není jen přenosem reality na plátno. Zároveň ale musím přiznat, že s tím uměním to zase až tak horké není, v podstatě je to takový trochu lepší válečný film, bez nějakého přesahu. A vzhledem k tomu, že ,,válečný film" je žánr, který zrovna dvakrát nevyhledávám, neutkvěla mi v hlavě žádná scéna, žádný obraz... Přesto - kvalitní provokativní snímek, dobře vymyšlený. ()
Velmi přesvědčivý, až skoro dokumentárně zpracovaný film, o vzniku samostatného Alžíru. Na filmu je strašně moc vidět, jak obě strany konfliktu používají stejné argumenty, kterými omlouvají ztráty na životech běžných obyvatel, jak je silná touha po pomstě a jak násilí produkuje zase jen násilí. Dialog se zaměňuje za kladení podmínek a daleko více než o zájmy lidí, jde o zájmy politické a osobní ambice. Je to velmi nelítostný film, který rozhodně stojí za shlédnutí. ()
Legendární film o jedné z posledních koloniálních válek, vedené oboustranně s mimořádnou zarputilostí. Výrazně politický film v duchu nejlepších tradic italského neorealismu. Na úspěch filmu měl mimo režiséra podíl i scénárista Franco Solinas ( známý spisovatel ). Film je zpracovaný dokumentaristickou metodou,měl vyvolat dojem autentického dokumentu. Jedním z koproducentů byl i přímý člen povstání Yacef Saadi. ()
Jedná se o zajímavý pohled na samotnou (dozajista krvavou a fanatickou) revoluci z pohledu levicového režiséra, což je občasně silně vidět. Kolonie už v druhé polovině dvacátého století vzbuzovaly spíš odpor a u koloniálních občanů pocit okupace (i dnes aktuální), a proto bylo postupně rozmeteno. Film vlastně líčí vzestup revolučního hnutí a činí to s akčními sekvencemi, kde nuda neprosákne. Herecké výkony zcela přesné, především Brahim Haggiag jako Ali, jenž potvrzuje, že vůdce hnutí nemusí mít inteligenci, jen schopnost strhnout dav. ()
Bitva o Alžír, toť velmocenská politika obnažená donaha. Gillo Pontecorvo mohl ve filmovém výrazu využít své vlastní zkušenosti z druhé světové války, kdy patřil mezi čelné představitele komunistického odboje proti fašismu v Itálii. Film se stal skvělou inspirací nejen pro ta antiimperialistická a studentská hnutí po celém světě, která se právě v šedesátých letech radikalizovala, ale taktéž pro mnohé represivní ozbrojené složky autoritativních i demokratických režimů pro situace, jež se často z mocensky politických důvodů prohlašují za boj za svobodu i proti terorismu. V mnoha státech byl film zakázán kvůli obavám z podněcování povstání. Gillo Pontecorvo sestavil to nejlepší z neorealismu i vlastních dokumentaristických počátků k přímému náhledu do ohniska těžkých bojů za nezávislost Alžírská, a opíral se o knihu Souvenirs de la Bataille d'Alger z roku 1962, autorem byl Saadi Jacef, vojenský velitel alžírské Fronty národního osvobození (FLN), jenž ve filmu hraje sám sebe (Džafar). Prvním znakem koloniální politiky (a nejen té francouzské) bylo pokrytectví, jež věrně doprovázelo kořistění, nadřazenost, strategické zájmy a neochota k ústupkům a rovnoprávnosti. Navíc Alžírsko bylo v koloniální době francouzským oblíbeným cílem k radovánkám dětské prostituce. Samozřejmě, jde o zatraceně těžké kontroverzní téma, neboť ani jedna strana nejednala v rukavičkách, ale chuť karabáče na hřbetě se pokaždé ozve tím samým způsobem, tedy karabáčem a když se represí a násilím odpoví na snahu o emancipaci, dostane se zpět násilí. Moderním plodem imperialistické politiky jest politická korektnost, jež je stejně licoměrná jako ona politika (nehledě na okolnost, že se základní principy velmocenské politiky neliší od té imperialistické). Já osobně nejsem příznivcem násilí, boxerské a jinačí bojové zápolení se mi vskutku hnusí, ale mám pochopení pro frustraci z dlouhodobého útlaku a nespravedlnosti, vedoucí k ozbrojenému povstání za možnost vlastního sebeurčení. Útlak, podpořený násilím, je vždy cestou k radikalizaci. Tedy: západní svět sklízel a sklízí jen to, co zasel a seje. Hrdinou bolesti, slz a vzteku alžírského boje za svobodu je Ali La Pointe (zajímavý Brahim Hadžadž), jeden z velitelů partyzánského boje o Alžír. Jeho neústupnost trvá do posledního dechu. Z významnějších rolí: velitel francouzské parašutistické divize pro potlačení alžírského ozbrojeného povstání plukovník Philippe Mathieu (skvělý Jean Martin), velitel FLN pro Alžír El-hadi Džafar (Saadi Jacef, autor předlohy), malý a Aliho následující poslíček FLN Jacef Omar (Mohamed Ben Kassen), zakládající a prominentní vůdce FLN Larbi Ben M'hidi (Mohammed Beghdadi), přední bojovnice po boku Aliho Hassiba Ben Bouali (Fusia El Kader), přední bojovnice vedle Džafara Džamila Bouhired (Samia Kerbaš), či třetí přední bojovnice FLN Zohra Drif (Michéle Kerbaš). Bitva o Alžír je kontroverzním filmem, ale jen z toho důvodu, že zobrazuje podstatu politiky, samu kontroverzní a licoměrnou, a její nejděsivější výsledky. Řadí se k těm nejintenzivnějším filmovým prožitkům (i díky těm zneklidňujícím obrazům Marcella Gattiho a podmanivému hudebnímu doprovodu dvojice Ennio Morricone, Gillo Pontecorvo). () (menej) (viac)
Galéria (22)
Fotka © Argent Films
Zaujímavosti (18)
- Natáčanie filmu prebiehalo na autentických miestach v hlavnom meste Alžír, predovšetkým však v časti Casbah. (MikaelSVK)
- Jediný film v celé historii Oscarů, který byl nominován ve dvou po sobě nenásledujících letech. Konkrétně za roce 1966 získal nominaci na nejlepší zahraniční snímek a za rok 1968 dodatečně ještě dvě nominace. Za scénář a režii. (DaViD´82)
- Film byl po dlouhou dobu zakázán ve Francii. Ve Velké Británii a USA byl sice promítán, ale ve zcenzurované verzi s vystřiženými scénami mučení zajatců. (DaViD´82)
Reklama