Bitva o Alžír

Pontecorvo nenechává nikoho na pochybách na čí straně jsou jeho sympatie, přesto se však úspěšně snaží o zachování maximální míry objektivity - zvěrstva obou stran jsou zobrazena s nečekanou otevřeností, oběti pumových útoků na obou stranách jsou stejně tragické a hodné soucitu. Ani plukovník Mathieu není podán jako nějaká bezcitná stvůra, ale jako francouzský vlastenec a zároveň pragmatik, který dělá profesionálně svoji práci, přičemž účel světí prostředky. Stejně přesvědčivě a s porozuměním pro jejich postoje jsou zobrazeni členové FLN. Z některých scén tohoto i dnes nesmírně aktuálního snímku (kati v kápích popravující gilotinou alžírského odsouzence, ženy rozmísťující bomby mezi nic netušící civilisty atd.) doslova mrazí, k jejich mocnému účinku značnou měrou přispívá i nezapomenutelná hudba, kterou spolu s E. Moricconem napsal sám režisér. (17.11.2007)

Fascinující náhled do chřtánu alžírské revoluce. Režisér Gillo Pontecorvo skvěle využívá metody dokumentárního vyprávění i Morriconeho hudby. Jak sám název napovídá, Bitva o Alžír musí být zákonitě válečný film, řekne si vcelku logicky každý divák, a je to tak, přesto se však tento film zcela vymyká všemu, co bylo dosud v žánru válečného filmu vytvořeno. Z každé sekvence je znát jak režisérovo ohromné úsilí zachytit vyobrazené události, co nejpravdivěji, tak dokonalá souhra mezi ním a Enniem Morriconem, s nímž se podílel na složení hudby. Celý film od začátku do konce neztrácí napětí ani tempo, a byť je vystavěn pomocí flashbackové struktury, orientačně se divák díky režisérově dokumentární popisnosti jen těžko ztratí. Z herců vynikají zejména výrazný Jean Martin, coby fiktivní plukovník Mathieu, a dále Brahim Hadjadj v roli ústředně sledovaného vůdce povstání Aliho. Je až s podivem, jak moc Pontecorvův (subjektivní) pohled na celou věc působí jako nestranný - jakoby nevyhraněný. Divák v podstatě neví, zda sympatizovat více s Alžířany, jež vedou revoluci, avšak nechávají za sebou ležet mrtvá těla nevinných, či s Francouzi, kteří se jejich snahu o zvrat a nezávislost snaží potlačit. V podstatě zde neexistují hodní a zlí. Jako ve skutečné válce si tu každý ušpiní ruce a jediné co mu zbyde je myšlenka… Přesto je neuvěřitelné, jak silné humánní poselství s sebou Bitva o Alžír nese a zároveň přináší i věčnou otázku, kam až jsme ochotni zajít v boji za svobodu a nezávislost. (25.02.2021)

Nadčasové. Vliv italského neorealismu je tu jasně patrný (neherci, dokumentární styl, točení v reálných podmínkách). Co mě ale nejvíc fascinuje, je spád a rychlost filmu. Žádné politické kecy okolo, jde se rovnou na věc. Kde by dnes bez Bitvy o Alžír byly filmy jako Baader Meinhof Komplex nebo Spielbergův Mnichov? 4,5* (03.10.2011)

Zřejmě to bylo zajímavé v době vzniku, kdy alžírská válka byla aktuální, ale dnes je to (alespoň pro mne) film vesrkrze nezajímavý. Boj proti kolonialismu je vyčpělá záležitost a osobní osudy hrdinů z obou stran konfliktu jsou zde podávány tak chladně a suše, že to navozuje atmosféru spíše dokumentu, což je dnes, vzhledem k tomu, co jsem jsem už zmínil, rovněž téměř nuda. (16.06.2012)

Přiznám se, že jsem před zhlédnutím coby mladší ročník věděl o alžírských nepokojích v 50.–60. letech pramálo a samotného by mě film o rozpoutání terorismu a bouřlivých demonstrací za nezávislost okupované kolonie ani nenapadlo řadit mezi válečné. Dvouhodinová zfilmovaná kronika dnes již historických událostí je strhujícím způsobena vedena po formální i obsahové stránce. Ta syrově černobílá kamera, evokující dokumentární záznam, mě od prvního záběru nemilosrdně vtáhla a uvedla do zvláštně znepokojivého transu mísícího se s fascinací nad osobitým filmařským provedením. Díky takto osobitému provedení v autentických alžírských lokacích s bohatou přítomností arabských herců jsem se dokonce více cítil jako u (severo)afrického filmu, na jaké jsem zvyklý např. z pozdější egyptské produkce, než jako u italského. Dvouhodinová stopáž je slušně naplněná sugestivní akcí a i v případě, že se tempo místy zastaví, uzemní film pro změnu plukovníkovým projevem, jindy zkomplexní pohled na téma s rozhovory pro média. Doslova rozporů plný byl také můj vztah k hlavním bojujícím postavám z řad teroristů v čele s partyzánem Alim: fandil jsem jim v daném stavu ve věci boje se smysluplným národním cílem a jeho dosažení s vidinou vysvobození se z útlaku, na druhé straně ta enormní (často nijak explicitně zobrazená, přesto působivá) řada mrtvých obětí, kterou zejména jejich načasované výbušniny způsobily, ke mě doléhala až s pocitem menší hrůzy a značnému odporu k takto radikálnímu jednání. Ale vlastně nic mi nepřipadalo v tomto filmu stranné, mj. s pozdějším pohledem na zbrojní zásahy, a sám tu nečernobílost vnímám jako jednu z dalších velkých deviz této filmové Bitvy o Alžír. [90%] (12.01.2024)