Piesočná žena

Hudba: Tóru Takemicu. Už kvůli hudbě stojí za to Písečnou ženu vidět. Takemicu, který je zde ještě pod inspiračním vlivem Druhé vídeňské školy (tedy nikoli typicky japonská hudba jak píše Art), dodává celému filmu hypnotický rytmus a dokonale vystihuje tísnivý pocit neustálé hrozby. - - - Poznámka pod čarou: Novela Kóbó Abeho bývá někdy přirovnávána ke Kafkovi. S touto podobností bych byl opatrný. Nejenže Abe se s Kafkou seznámil až později, ale navíc je u tohoto japonského spisovatele spíše než Kafkovské rozrušení společenských vazeb vlivem moderního uspořádání světa znatelná inspirace jeho lékařským studiem. Pozice člověka je u něj výrazně odduchovnělá a zmaterializovaná, podobná behavioristickému popisu chování zvířat. Písečná žena mi tak připomíná spíše jakýsi vědecký experiment zkoumající přizpůsobení člověka v abnormální situaci kořeněný jistou porcí cynismu. Díky tomu mám pocit, že by věrnějším kandidátem pro zfilmování Abeho Písečné ženy byl režisér Šóhei Imamura, pro nějž je analýza lidského chování hlavním tématem jeho tvorby. (To ovšem nic nemění na výjimečnosti Tešigaharovy adaptace.) (16.01.2007)

Entomolog se dostává při své výpravě do blíže nespecifikovaného místa v dunách, kde se rozhodne přenocovat. Využije nabídku místních a důvěřivě přenocuje u ženy, která bydlí v jámě obklopené všudypřítomným pískem. A již brzo poznává, že tento nocleh nebude jediný. Obydlí se pro něj stane krutou pastí, z níž není východu. Teshigahara již od prvních minut černobílým obrazem a krkolomně lahodnou hudbou evokuje niterné pocity, které jsou umocněny precizně zvládnutou vizuální stránkou a hereckými výkony obou zúčastněných. Mezi mužem a ženou vzniká podivně přátelský vztah, pro oba však notně odlišný. Žena nevidí východisko ze svého osudu, smiřuje se s bytím, jaké je jí určeno. Muž se naopak toužebně a všemi možnými způsoby chce dostat pryč, chce ještě v životě něco dokázat. Deprimující těsnost je cítit z každého záběru. Brilantně zvládnutá psychologická linie postav umožňuje naplno proniknout do konání hlavních hrdinů. Škoda jen, že konec působí moc vykalkulovaně a - s přihlédnutím k předcházejícímu ději - stroze. (28.03.2004)

Vrcholný Teshigahara, jenž i v kontextu celé své silné tvorby viditelně vyčnívá. Přímé, jednoduché a zároveň velmi komplexní metafory jsou nemilosrdně přesné, místy tragikomické, místy čistě mrazivé. Doporučuji přečíst si některé zvláště vypečené západní kritiky, nezřídka lze narazit na různá banalizující vysvětlení, podle nichž snímek de facto tvrdí, že je dobré vzdát se svobody apod. - chápu, že naše dualistická kultura chce jednoduchá, přímá a jasná vysvětlení, ale co je moc... Většina podstatného již byla o filmu napsána, já jen konstatuji, že podobně jako má např. Imamura svou Insect Woman, Kobayashi Human Condition, či Fukasaku Under the Flag of the Rising Sun, disponuje HT tímto klenotem, který patří na naprostou špičku světové kinematografie. (04.01.2011)

Piesočná žena sa radí ku kafkovsky ladeným filmom. Čo značí príbeh človeka, ktorý sa dostane do bezvýchodiskovej situácie a v tejto neistote a stiesnenosti žije a prežíva. Piesočná žena je poeticky koncipovaný film v ktorom vynikajú detailné zábery na piesok, hmyz, vodu a ľudské telá dvoch hlavných protagonistov uväznených v jame a nútených odhrabávať piesok aby mohli prežiť. Potom tu máme ešte ďalší - hlbší aspekt príbehu. Čo je vlastne tá jama? Čo predstavuje a prečo tam žije žena, odsúdená robiť túto nekonečnú prácu? Film je existenciálnou výpoveďou o ľuďoch súdobej spoločnosti žijúcich v neustále zhone a posadnutý zháňaním určitého uznania - nech je akokoľvek drobné (hlavný hrdina chce objaviť nový hmyzí druh a tak sa dostať do encyklopédie). V jame sa nachádza pokoj, jednotvárnosť ale zároveň aj krása a impulzívna vášeň. Teshigahara vytvoril veľmi pôsobivé dielo hlavne po formálnej stránke. Tá roztiahla jednoduchý príbeh do skoro dva a pol hodinovej dĺžky a priblížila nám tak hľadanie samého seba na pozadí vymyslenej , surrealistickej situácie, v ktorej sa nachádza viacej realizmu ako sa môže na prvý pohľad zdať. (17.04.2012)

Zaujímavý film odohrávajúci sa skoro celý na jednom mieste a to v dome na piesku. Hlavný hrdina je výborne vybraný a tým myslím hlavne jeho osobnosť. Hlavný hrdina počas trvania filmu prechádza rôznymi stavmi a to napríklad rebéliou, odmietaním situácie, zmierením sa so situáciou atď. No prakticky sa dá povedať, že chce byť len užitočný pre spoločnosť a aby si ho niekto vážil. Žena (piesočná žena) je pripútaná v podstate na jedno miesto a niekedy sa správa iracionálne. V každom prípade piesočná žena je občas sexuchtivá a hlavne čo nechápe je pocit zdanlivej slobody, ktorú potrebuje jej "pomocník". Piesok je v tomto prípade metafora niečoho zlého čo je v podstate všade v ľuďoch, zvieratách v prírode a aj keď sa človek umyje stále mu niekde zostane. Koniec je samozrejme najzaujímavejším na celom filme z dôvodu, že iný človek či iná osobnosť, ako bol vybraný učiteľ zbierajúci piesočných chrobákov by sa zachoval inak. (30.07.2015)