Tvář toho druhého

„Nebudou zločiny, protože nebudou zločinci. Nikdo nebude chtít svobodu, protože všichni budou svobodní. Nikdo nikam neuteče, protože nebude odkud utéct... Mezi lidmi nebude zapotřebí žádné důvěry.“ Zajímavé sci-fi věnující se převažně osudu jednoho člověka se speciální lidskou maskou, nasazenou na tvář po vážné nehodě, přechází plynule do filosofování s celospolečenským přesahem. Ideální představa „dokonalé“ budoucnosti se už jen v pouhých myšlenkách záhy rozpadává stejně jako spočátku zdánlivě bezstarostný život nového člověka, jehož maska mu přes jisté výhody přináší mnohem víc psychických trablů. Atmosféra tohoto pomaly plynoucího snímku s nevšedním (a v druhé polovině určitě i dost napínavým) příběhem je pohltivá, chvílemi na mě působila až hypnoticky, a doprovází jí spousta úžasně invenčních záběrů černobílé kamery. Kdybych měl hádat dobu vzniku, asi bych hádal mnohem starší období, než 60. léta, přeci jen v evropských či amerických filmech této éry působí technická stránka už jen na první pohled vyspěleji. Ale jelikož Tešigahara vyladil svoje sci-fi v mnoha scénách po obrazové i zvukové stránce (velmi povedená je i titulní hudební skladba) do velmi pozoruhodných detailů, vůbec to nevadí, z tohoto filmu jsem měl opravdu fascinující prožitek. 95% (04.12.2020)

Trochu mě mrzí, že očekávání stejné pecky, jakou byla Písečná žena, u mě nebyla tak úplně naplněna. Pravda, dvakrát do stejně úžasných filmových vod se těžko vstupuje, ovšem tentokrát to měl u mě Hiroši Tešigahara ještě ztíženo faktem, že jsem si před zhlédnutím filmu přečetl stejnojmennou (perfektní!) knižní předlohu od Kóbó Abeho. Nedokážu s úplnou jistotou říct, zda mi přečtení knihy před zhlédnutím filmu ovlivnilo názor k filmu pozitivně, nebo negativně, každopádně každému, komu se film líbil, bych doporučil mrknout se v antikvariátu či nejbližší knihovně po knižní předloze. Tato filmová adaptace je oproti ní poněkud volná a obsahuje navíc jednu paralelní dějovou linku, ovšem myšlenka ztráty vlastní identity a změny přístupu okolního světa k jedinci, který "ztratil tvář", je ve filmu naštěstí podána velmi dobře. Je dobře, že film není otrockým přepisem knižní předlohy (ono by to v podstatě ani nešlo doslovně přepsat vzhledem k tomu, že drtivou většinu knihy představuje popis myšlenek hlavní postavy, uvažování o své identitě a okolním světě), avšak právě ona přidaná dějová linka o ženě, která je hibakuša a zažívá podobnou situaci jako hlavní postava, by sice sama o sobě nemusela být špatná, ale ve srovnání s hloubkou příběhu prostě není tak zajímavá, není tak… typicky abeovská. Inu, asi bych to nakonec ohodnotil přeci jen lépe, kdybych nečetl knižní předlohu, ale co už. Film je to hodně dobrý, ale oproti Písečně ženě mi tam chybělo více napětí, nějaká větší katarze v závěru. Horší 4*. (20.03.2013)

Musim rict, ze tento film, natoceny podle literarni predlohy, je jeden z tech nemnoha kdy mne prave film zaujal vice nez puvodni kniha. Tim nechci nijak snizovat Abeho az genialni originaltu, ale Teshigaharuv film se skvelim Nakadaiem je pro me preci jen kompaktnejsi podivana. Film , jako kniha, obe skvele reflektuji otazku osobnosti cloveka. (21.04.2010)

Tanin no kao je filmovou adaptací stejnojmenného románu Kóbó Abeho (u nás pod názvem Tvář toho druhého) a ujal se jí opět Hiroši Tešigahara, který s Abem spolupracoval např. i na adaptaci jeho starší knihy Písečná žena. Předlohou je psychologický román o muži, jenž po ztrátě tváře (nikoli obrazně) nachází nové útočiště pod maskou, která je od skutečného obličeje k nerozeznání. Forma vyprávění je pro účely filmu změněna a příběh sám poněkud modifikován, jeho vyznění ovšem zůstalo zachováno a otázky lidské identity, orientace ve společnosti a morálky, která se za maskou ztrácí stejně jako původní tvář, v něm působí s nezměněnou silou a mrazí z nich v zádech. Tešigahara opět parádně pracuje s obrazem, hrané části prokládá fotografiemi a úryvky z filmu, který hlavní hrdina viděl před pár dny v kině, nabízí nesčetně symbolů či si působivě "hraje" s prolínáním předmětů – vrcholem jsou scény v ordinaci –, závěr filmu je pak opravdu hororový. Málokdy se stane, aby byla dokonalá kniha adaptována jinak než otrockým přepsáním, a přesto byl výsledek taktéž dokonalý. Toto je ten výjimečný případ. (02.02.2007)

Imaginativní výklad lidské mnohotvářnosti a neuchopitelnosti výmluvně rozebírá duši běžného člověka, ztrativšího se mezi svými dvojníky, nešťastnou náhodou (ale svojí vlastní chybou!, jak zdůrazňuje) se proměnivšího v živoucí připomínku pomíjivosti a vzbuzujícího již svou přítomností neklid a strach. Po nabytí nové tváře (masky) začnou promlouvat dosud mlčící ústa někde v něm ukrytá, spící či čekající. Nakonec se domnělá přímka jeho života mnohonásobně pokřiví a bezpočet tváří zmaří tu jedinou, s níž by mohl žít. (17.05.2012)