Jeden život

Myslím si, že u mě na té atmosféře přidalo to, že jsem to viděla v kině. Pustit si to doma, tak bych možná šla s hodnocením o hvězdičku dolů. Kino má vždycky něco navíc. Nicholas Winton si už dlouho zasloužil svůj film za to, co udělal a tohle je krásně zpracované. Věnuje se to opravdu jen té dané době, kdy Nicholas společně s ostatními v týmu zachraňoval děti s Československa. Některé scény jsou srdcervoucí, hlavně u poslední vlaku, který nedorazil. Helena mi tu přišla taková upozaděná, na to jak skvělá herečka tu je a hlavní herec v mladší verzi Wintona by mohl být víc charismatičtější, aby udělal na diváka větší dojem. Jinak doporučuju spoustu kapesníčků, slz teklo hned několik. (03.03.2024)

Je to subjektívne hodnotenie založené na sile osobnosti Sira Nicholasa Wintona a jeho ľudskosti a na základe pocitov, ktoré som mal pri sledovaní, predovšetkým v scénach, keď sa po rokoch stretol so zachránenými deťmi, to bol najsilnejší moment filmu. Ale celá línia s Hopkinsom bola výborná, škoda, že línia z roku 1939 už takú silu nemala. Čo je zvláštne, lebo hrôzy nacistického režimu majú veľkú silu v každom filme. Tu ale bol najemotívnejší moment tejto linky, keď vyviedli Hanu z vlaku, o iných hrôzach a osudoch ľudí len počujeme. Iste, každý vie, čo sa dialo, bolo to x-krát sfilmované, ale myslím, že pripomínať si to, aj explicitne, treba stále, lebo máme dobu, keď sa zdá, že na to už väčšina ľudí zabudla a takéto hrôzy sa môžu znovu opakovať. Dnes počúvame reči aj z najvyšších miest, že vojna sa nedá ukončiť podporovaním napadnutej krajiny zbraňami, ale len mierovými rokovaniami. Aj v roku 1938 boli najvyšší predstavitelia rovnako zbabelí a mysleli si, že keď Hitlerovi ustúpia so Sudetmi, tak bude mier a vieme ako to dopadlo. Zlu sa nesmie ustupovať, zlo treba poraziť, inak mier nie je možný. Určite nie dlhodobý. Ľudia sa stále nepoučili... (03.03.2024)

My, co jsme viděli film Všichni moji blízcí, nebo Nickyho rodinu, v podstatě jsme to hlavní měli vyspoilerováno. Mnohem lépe jsou na tom ti, kterým jméno Sir Nicholas Winton nic neříká. Je jen pár jmen u kterých si se Sir před jménem dávam práci a pan Winton je jedním z těch jmen. Byl to neskutečný člověk a je dobře, že i v současné době, tak dávno po válce to téma někdo filmově zpracoval. Od kteréhokoliv jiného herce bych tuhle roli vzal podobně jako svatokrádež, ale naštěstí byla svěřena dalšímu Sir a to Anthony Hopkinsovi. A překvapila mne ta vzájemná podobnost, byť já Hopkinse zbožňuji a pořád jsem tam viděl pod těmi brýlemi spíše jeho, než pana Wintona. Když bych si měl představit v roli pana Wintona někoho jiného, tak nakonec musím jen říci.. a sakra kdo jiný než Hopkins? :-). Film mne ale překvapil v jedné věci. Kdesi jsem četl, že jeho žena našla albumy a čísla dětí na půdě při jakémsi úklidu. On že prý o transportech nemluvil a ona o nich do té doby nevěděla. Ale tady o všem ví, tak by mne zajímalo jak to ve skutečnosti bylo. Ačkoliv setkání přeživších je s panem Wintonem ve filmu natočeno téměř na chlup přesně, přeci jen nemá tu sílu ze skutečného natáčení BBC. Když jsem to viděl poprvé právě ve filmu Všichni moji blízcí, fakt mně to totálně dostalo. Ten film mně úplně odrovnal a ještě dneska bych asi u jeho konce musel hodně těžko polykat... BBC tehdy dost riskovala, protože já osobně bych se bál o toho stařičkého dobrého pána co by s ním ten nával emocí mohl udělat. A že to pro něj musela být sakra nálož! Souhlasím s některými komentujícími, že hlavní emoční síla tohoto filmu  je v jeho samotném scénáři a vědomí, že se tohle skutečně stalo. A také samozřejmě velkou roli hraje případná znalost holocaustu a deportací Židů z protektorátu do nacistických koncetračních táborů. Pro děti neschopné otrocké práce pro Třetí říši znamenaly hned po příjezdech (pokud je přežily) většinou jistou smrt v plynových komorách. Teprve až pak dělá film zajímavým způsob vyprávění i velké herecké nasazení  86 letého Anthonyho Hopkinse. Hodně se pohybuji vlakem a alespoň jednou týdně procházím Hlavním nádražím, kde vždy při průchodu k nástupištím spočinu očima na těch vystavených vagónových dveřích, kde jsou na skle znázorněny z jedné strany malé dětské ručky a zdruhé strany skla velké dospělé ruce rodičů.... A když mám čas, občas zajdu i na první nástupiště podívat se k sousoší s panem Wintonem. Tehdy se tam musely odehrávat strašlivé výjevy.  Ale snad bylo umírajícím rodičům daleko v polských a německých vyhlazovacích táborech jakousi úlevou, že se jim podařilo alespoň své děti zachránit... Dávám tedy za 4 schválená víza do Anglie. * * * * (16.03.2024)

Komornější zpracování, kdy se emoce dohánějí až v závěru. Po skončení mi zůstala trpká chuť, že by si pan Winton zasloužil ke svým skutkům kvalitnější zpracování. Možná i nějakou minisérii. Není to špatné a poslední třetina o setkávání se s dětmi nabídne to nejlepší. S nacistů žádný strach nešel, žádné vypjaté scény, a postupné odjezdy děti spíše vyplňovali čas. Třemi hvězdami bych tomu ale dost křivdil. (17.09.2024)

Pekný film, len mám smolu v tom, že som už videla film Nickyho rodina (takisto v kine) a tým pádom mi je obdivuhodný príbeh Nicholasa Wintona dobre známy a tak tento nový film o ňom a jeho deťoch ONE LIFE nezapôsobil na mňa až tak, ako keby to bolo moje prvé zoznámenie sa s ním. Páčili sa mi herecké výkony, najmä Anthonyho Hopkinsa. Obdivujem odvahu, pracovitosť, vytrvalosť a pokoru skutočného Wintona, jemu ako človeku by som dala najvyššie možné hodnotenie, ale aj filmu dávam tiež celkom pekné hodnotenie. Akurát, že Winton si ho už nepozrie. Hopkins môže byť hrdý na to, že mal tú česť zahrať si Wintona, veruže ešte viac hrdý ako by bol Winton, keby vedel, že vo filme o ňom ho bude hrať legenda ako Hopkins. [OV Sneak Surprise Preview, CineStar Mainz, poznámka pre mňa: súťaž Pepsi & UEFA]. (25.03.2024)