Príbeh z Tokia

Výchozím bodem Tokijského příběhu není odcizení generované strojovou existencí velkoměsta, ale smutek usazený na dně každého člověka, který by neodplavilo všechno saké světa ani všechny slzy na něm prolité. Ve vzdalování se těm nejbližším je znát jakousi předurčenost, vyvolanou snad nevědomou potřebou zapomenout, ale ani ti, kteří šli před námi, nebyli světci. A přeci onen klopýtavý pohyb nezadržitelně se roztékajícím a znovu tuhnoucím světem, v němž se krajina proměňuje v periferii, tolik dojímá. Snad se životy nás všech spínají jen našimi vinami. (07.03.2011)

Film je mi blízký civilním pojetím a jemným rozkrýváním rodinné historie (a díky ní i velké historie Japonska 30. až 50. let), prodchnuté i evropským lyrismem (blízkost Sikově neorealismu a ruské kinematografii konce 50. let). Podstatná je pro mě i životní filozofie snímku - pokora a smířenost stáří (v porovnání s idealismem mládí a pragmatismem středního věku). (02.02.2011)

Postavy, dialógy a veci v súlade jemného prelievania energií. Výsledok sa má šancu dotknúť sa srdca. Vzťahy v rodine, všeplatné ľudské hodnoty, bez ohľadu na náboženstvo, či politiku, a ich nahlodávanie tempom života a nedoriešenou minulosťou sa totiž každého z nás viac, či menej dotýkajú. Záleží len na vnímaní, ustrojení a ochote prejsť cez pozlátka doby, k jemne podanému, ale dôraznému vykresleniu systému vzťahov so všetkými odtienkami, ktorý v súhrne nepodáva príliš pochvalné svedectvo o ľudskom pokolení. Jednoduchý príbeh plynie v pokojnom rytme vyrovnania sa so životom. Rodičia, žijúci na vidieku, sa rozhodnú na sklonku svojho života navštíviť deti žijúce v Osake a Tokiu. Film začína rozosmiato - široké úsmevy tešiacich sa starčekov, susedy, vítajúcich potomkov. Postupne prechádza do ladenia, kedy úsmev nie je znakom radosti, ale často len zdvorilostným roztiahnutím pier, či pomôckou na vyrovnanie krutosti života. Svet je totiž rýchly, deti v strednom veku sú výkonnostne na vrchole a popri práci a rodine sú pre nich sprítomnelí rodičia nežiadúcim bremenom; pre vnukov sú dedko s babkou neznámymi cudzincami. Návšteva sa stáva záťažou a tak ich po pár dňoch odlifrujú do vzdialených kúpeľov. Rodičia pochopia, že deti majú svoj svet a vracajú sa domov. Zamyslenie sa nad dôsledkami vzťahov k blížnym prinesie až smrť. Jeden zo synov neustále hovorí o nutnosti pomôcť rodičom kým sú nažive, sám ale nič pre to, okrem konštatovania samého neurobí. Práca, zábava a vychutnanie si seba samého sú prednejšie. História sa ale opakuje a z dnešných zaneprázdnených potomkov tiež raz budú bezzubí nevládni, so žvatlajúcimi ďasnami sa dožadujúcimi synovského pohladenia. (07.04.2006)

Ze začátku mi celkem trvalo než jsem se dokázal naladit na pomalé tempo filmu. Na druhou stranu, takhle obyčejný příběh opravdu nepotřebuje žádnou zbytečnou okázalost a velká gesta. Oč je banálnější, tím je univerzálnější. Přes všechnu japonskou exotičnost je dobře pochopitelný i u nás a v současnosti. A ve své druhé polovině mi dokázal, že v jednoduchosti je opravdu síla. (22.01.2004)

Sice Ozuova pokora a úcta působí postupně až ubíjejícím dojmem, ale film se i přes svoji jednoduchost a nepřekvapivý děj dokáže dotýkat něčeho univerzálního, samotné podstaty lidskosti a životního údělu. Jen vyžaduje trochu úsilí, aby člověk mohl rozpoznat bohatství pod nesnadno propustnou slupkou "banality". Škoda jen poněkud melodramatického závěru, jemuž dominuje postava snachy, který pro mě přinesl poněkud rušivý závan umělosti. (27.06.2011)