Príbeh z Tokia

Som uplne uneseny a rozmyslam, ci som niekedy videl lepsi film, ktoreho temou su rodinne vztahy. Krasne, krehke, vystizne, obcas krute ale cely cas uprimne. Navyse nadherna kamera a hudba. Dlzka vobec nevadila. Je to dokonale nadcasovy scenar, ktory by mohol fungovat v akomkolvek inom prostredi. Preco to vlastne este nema minimalne 84 remakov z celeho sveta? (30.05.2020)

Film je mi blízký civilním pojetím a jemným rozkrýváním rodinné historie (a díky ní i velké historie Japonska 30. až 50. let), prodchnuté i evropským lyrismem (blízkost Sikově neorealismu a ruské kinematografii konce 50. let). Podstatná je pro mě i životní filozofie snímku - pokora a smířenost stáří (v porovnání s idealismem mládí a pragmatismem středního věku). (02.02.2011)

Príbeh s Tokia sa nesie v rovnako pomalom duchu ako väčšina Ozuových diel. Čo sa týka formálneho spracovania aj myšlienky je film veľmi podobný Kurosawovmu Ikiru. Typické pre Ozua je využitie statickej kamery a mierne podhľady. V celom filme sa nevyskytuje ani jeden záber, ktorý by mal inú kompozíciu. Rovnako sa kamera ani raz nepohne. Celý film je zasadený prevažne do interiéru a stojí na hereckých výkonoch dvojice starých manželov a ich detí. Príbeh s Tokia je typickým príkladom veľmi populárneho japonského žánru Gondai- geku, ktorý sa zameriava na príbehy zo súčasnosti. Namiesto akcie film sprostredkúva udalosti skrze hovorené slovo. Dialógy sa vyznačujú uvoľnenosťou a keďže sa jedná o film z rodinného prostredia aj formálnosťou. Tento úctivý prejav je následne v priamom kontraste k udalostiam, alebo postojom, ktoré film prezentuje. Pohľady postáv odzrkadľujú ich myšlienky a my ako divák sa často krát dostávame do pozície, kedy nejaká postava na nás hovorí, čo je spôsobené častým využívaním subjektívnej kamery. Príbeh s Tokia je pomalým filmom o hodnotách a o neschopnosti poskytnúť nehu tam, kde treba, kým ešte nie je neskoro. Je to príbeh komorný, tichý, plný postáv pričom každá z postáv sleduje svoje vlastné ciele. Koniec je otvorený s príchuťou smútku a melanchólie, kedy dôležité veci odišli a ako keby nebolo nič na čo by sa mohla postava starého pána tešiť. Pripravuje sa na samotu, osamelosť a následne smrť. Príbeh s Tokia sa tým končí. (09.01.2013)

Musím přiznat, že mě ta až přehnaná zdvořilost, která panovala mezi všemi zúčastněnými, poměrně iritovala. Ta zdvořilá neupřímnost, od které se postavy mohly oprostit až tehdy, když byly o samotě, mi byla velmi nepříjemná, ale nepochybuji, že to byl právě tvůrčí záměr. Příběh z Tokia přeci vypráví o chřadnoucích vztazích mezi generacemi a jako takový má co říci i po téměř šedesáti letech od svého vzniku. Samotný příběh je poměrně strohý, to samé platí i o stylu (statická kamera, frontální záběry během dialogů, atd.), ale celkově se jedná o působivou podívanou, která má na téma rodiny rozhodně co říci. (20.06.2011)

Tokyo monogatari, to je milionář střídmosti. Na omak je filmem, který je zbavený vší rušivé stylistické ornamentalistiky, který je opracovaný do geometrické úhlednosti toho nejprostšího modu vyprávění, ale pod hakamou této ukázněnosti a zdánlivé prostoty majetnicky ukrývá ty nejmagičtější poklady všedního života; zejména pak pravdy, které se nám v moderním věku neustále oddalují. Metronomem je mu délka jednotlivých statických kompozicí a jejich duchovní přesah (obzvláště v zátiších, která Ozu zároveň aplikuje i jako formu interpunkce spojující dvě nesourodá místa), prodlužující trvání zbytnělého času (nostalgie, tikot hodin, projíždějící vlaky...) a také obraz stařecké (ne)rozvážnosti, který je stejnou měrou smutný a pokorný jako úsměvný a klukovsky vzpurný. V obou polohách je však podávaný s rovnou mírou porozumění a neuvěřitelné citlivosti, aniž by kdy, byť na sekundu, došlo ke snížení do sentimentálního útlaku. Nelze se tak divit tomu, že mnozí interpretátoři hledali v Ozuových dílech pověstný dotek zenu. Je to neobyčejně svůdný obraz obyčejnosti. Dávkovaný s rozvahou a neuspěchaně, neboť se již nemusí obávat o svůj přidělený čas. (28.05.2009)