Réžia:
Takaši ŠimizuScenár:
Takaši ŠimizuHudba:
Gary AšijaHrajú:
Čiaki Kurijama, Taró Suwa, Júko Daike, Takako Fudži, Makoto Ašikawa, Denden, Hitomi Miwa, Kaori Fudžii, Širó Namiki, Júrei JanagiObsahy(1)
Učitel Shunsuke Kobayashi se rozhodl navštívit rodiče malého Toshia, který se dlouho neukázal ve škole, aby zjistil důvod jeho dlouhé absence. Kobayashi v domě nenachází nikoho kromě samotného Toshia, od kterého se nepřímo dozví, že rodiče odešli společně na nákup. Teprve až po chvíli čekání si všimne, že okolní místnosti jsou ve velkém nepořádku a s Toshiem taky není něco v pořádku. Navíc se pod střechou domu začíná uvolňovat smrtící kletba… (Pumiiix)
(viac)Recenzie (85)
I když film měl pouze 70 minut, tak se solidně táhnul a to je největší slabina jinak skvělého hororu. Scény, kdy se objeví malý kluk jsou stejně jako v předcházejicích dílech naprosto šílené a málem jsem se strachy posral a o to u duchařin jde. Bohužel můj zažitek kazilo to, že jsem viděl asi přechozích sto dílu, které byli přetáčené, remakované a bůh ví co ještě. ()
Nejděsivější na celém Ju-Onu je fakt, že je i přes svou nezlomnou blbost docela zajímavý (druhé místo v hrůznosti dostává poslíček v santa klausovském oblečku). Jinými slovy, většina scén je neskutečně mimo, jsou nezajímavé, všechno co v nich má působit hrůzně působí směšně jako představa invaze mimozemšťanů vypadajících jako kříženec čivavy, aztécké sochy a Tomáše Magnuska, JENŽE způsob, kterým na sebe jednotlivé, zdánlivě nesouvisející scény je docela zábavný a osvěžující, byť je děj poněkud tuponosý. Určitě by to nefungovalo, kdyby děj měl byť o pár minut víc, než přítomných šedesát minut.PS: ten skvěle vypadající plakát vypadá mnohem lépe, než film samotný a nemá s ním nic společného. Krom toho, že k němu patří. ehm. ()
Je až s podivem, že režisér Takaši Šimizu točí stále dokola jeden a ten samý film. Ať už je to Ju-on (2000), Ju-on: The Grudge (2002), či The Grudge (2004). Ač jsou všechny 3 v podstatě téměř identické, nejlepší z nich je posledně jmenovaný. Ale to ještě nekončíme. Dále je tu Ju-on 2 (2000), Ju-on: The Grudge 2 (2003). A navrch ještě pár remaků od jiných režisérů. ()
Na JU-ON jsem byl dost zvědavý - ódy na originalitu, parádní lekačky atd. se pěly široko, daleko. A jak jsem s JU-ON dopadl? Mé pocity? 1. Zážitek z filmu mi nepokazilo nadměrné očekávání. 2. Bez ohledu na bod 1 se dostavilo mírné zklamání. JU-ON není špatný film - je zajímavě natočený, má hlavu a patu... ale když já se u něho taaakhle nudil. Byl táhlý a nudný; a bohužel to nezachránilo ani těch pár lekaček, které navíc a bohužel taky nepatřily k těm infarktovým. Shrnuto a podtrženo: Není to špatný film, ale imho nevýrazný, chvílemi táhlý a bez pořádných lekaček. Výsledný ortel: 70%. ()
Počátek Ju-Onovské série, který jsem viděl ale až po obou dílech remaků Ju-On: The Grudge 1 a 2. Ten film je opravdu hodně krátký, ale jako první z Ju-Onů co jsem zatím viděl, jsem ho celý pochopil. Film disponuje v některých místech až neuvěřitelně temnou atmosférou, kdy se hlavní hrdina dlouho pohybuje na nějakém temném místě a režisér se snaží gradovat napětí až do maximálních výšin.. A že se mu to daří! Příběh je vyprávěn vcelku chytlavým způsobem, kdy se zaměříme na jednu osobu, která je následně pohlcena kletbou...Tenhle způsob vyprávění je vlastně použit i v dalších pokračováních. Režisér si taky hraje s časovou smyčkou, kde se nejprve vydává o nějaký čas do budoucnosti a pak se zase vrátí, ovšem dá se to pochopit, v některém z dialogů je to všechno vysvětlené... Hodně, hodně slušný úvod! ()
Galéria (9)
Fotka © Toei Video Company
Zaujímavosti (13)
- Podivné vokální zvuky nadaboval režisér Takashi Shimizu. (LUKICKK)
- Niektoré postavy vo filme telefonujú z neznámeho čísla, ktoré je 4444444444. Číslo 4 sa v japonskej kultúre často považuje za znak smoly. (Pat.Ko)
Reklama