Votrelec: Romulus

Hororovej popík atraktivní pro generaci Z, a který staromilce neurazí. Z pozitiv si odnesu skvěle hrající a velmi talentovanou Cailee Spaeny a fantastickou poslední půlhodinu, z negativ ten prostý fakt, že ostatní teens jsou zaměnitelní jeden jako druhej, vůbec jsem si k nim nenašel cestu a bylo mi srdečně jedno, jestli si z nich vetřelec udělá sendvič. Ano, hezky to vypadá, má to punc sedmdesátkový techniky, jakou nastolil Scott ve svém majstrštyku, atmosféra je hezky sklíčená a klaustrofobická, ale první dvě třetiny se mi bolestně nedostávalo nějakého napětí, protože vyjma Cailee jsem si – jak už jsem psal – nevybudoval žádný vztah k postavám a následně ohrožení facehuggery tak vůbec neprožíval. Naštěstí je tu dost odkazů a referencí na starý díly a jako znalec oceňuju, jak je to v tomhle ohledu „rozparcelovaný“ – první třetina je slowburn starý Alien, druhá cameronovsky válečničtí Vetřelci a ta poslední zase návrat k jedničce, kde jí Alvarez doslova cituje. Takže jo, vlastně jsem se bavil slušně, a protože Alvarez na mě vybalil několik scén v tomhle žánru doposud nevídaných, dávám čtyři plivance kyselinou. (19.08.2024)

Po neúspěšném navázání v Covenantovi tu máme legacy-sequel, který si ze série bere jen co se mu hodí a kdybych si celou sérii předem zopakoval, zřejmě by mi některé dějové díry dost vadily. Místo odvážných dějových zákrut (dle mnohých bláboly) jsme dostali velice bezpečný návrat k událostem kolem prvního dílu a vlastně i variaci na mnoho předešlých motivů a plně chápu, že to některým lidem přijde zkrátka málo. Fede Alvarez zkrátka vsadil na jednoduché motivy a komorní atmosféru, kterou fanoušci milují už od toho roku 79 a po finanční stránce se mu to vyplatilo. Osobně jsem velmi ocenil vizuál, celkem jsem se kochal některými scenériemi jako vystřiženými z Dead Space, jindy však zavládla mírná nuda z předvídatelnosti. Ale příště už to chce něco zas nového, jelikož ani fanoušci to znova stejné nezbaští. Pro tentokrát good pro jakožto nefanouška ságy. (16.09.2024)

Výlet do známých vod, na který jsem se vydat moc nechtěl. Nevěřil jsem Fedemu Alvarezovi, že si poradí s legendou těchto rozměrů, nevěřil jsem žánrovému zasazení do ohlašovaného čistokrevného krváku, ale když se Scottově nepochopenému Covenantu před lety vysmáli kritici, diváci i tržby, asi nebylo jiné cesty. Jenže ono to funguje a kombinace moderního střihu se špinavou a olejem nemálo umaštěnou technikou je od první minuty dravá a na pohled krásná. Agresívnímu tvorovi se dává dostatečný prostor, lidská posádka dělá chyby jen pochopitelné a v klíčových okamžicích se umí rozhodnout nápaditě i logicky. Pomrkávání do minulosti je tolik, až jsem si lebedil při vědomí, že s trochou nadsázky sleduji Vetřelce 1.5. Nehledě na to, že se konečně, po letech čekání, kombinují linky těžící z klasické kvadrilogie i z mytologie Promethea, což je dárek, který jsem nečekal, že ještě někdy mohu dostat. Díky tomuhle obohacení tak Romulus opravdu není jen zábavný děs, není to vedlejší kapitola, bez které by se série obešla. Je to odměna těm, co to s Vetřelcem nikdy tak úplně nevzdali (a kteří dokážou vidět i dál, než za první zatáčku a nevadí jim, že si s nimi scénář pomocí ikonických hlášek trochu podvratně hraje). Hádky nad polarizující poslední kapitolou chápu, bez ní bych byl spokojenější, než jsem teď s ní. Na druhou stranu musím zatleskat odvaze, kterou o téměř třicet let dříve nemělo ani odvážné a žánrově i vizuálně rozkročené Vzkříšení. To, že výsledek takového experimentu nesplnil moje očekávání, už je můj boj. Všichni, kteří vnímají ságu jako celek a ne jen jako prostor pro věčnou (a dnes už opravdu nekonečně únavnou) hádku o to, který z prvních dvou dílů je lepší, by si takový boj měli zkusit taky. (16.08.2024)

Sliby o crossoveru mezi jedničkou a dvojkou Vetřelce se podařilo naplnit, ačkoli blíž má nový Romulus určitě k jedničce a nějaké momenty si bere i z pozdějších dílů. Občas jsou ta pomrknutí trochu na sílu, což platí i pro trochu nesmyslnou tvrďáckost několika pokusů o cool hlášky a především zbytečné, odpudivě digitální „oživení“ jedné postavy, ale… je dost snadné to tomuhle filmu odpustit. Dělá totiž velmi dobře dvě věci: Jednak se výpravou i atmosférou vrací do 80. let a jeho přímočaré vypravěčské postupy by šlo označit za zdařilé retro možná až na úrovni sedmé epizody Star Wars. Rychle se proto seznámíme s postavami, které jsou docela sympatické a mezi nimiž se promptně vybudují vztahy, díky čemuž si nemůžeme být jisti, v jakém pořadí je budou xenomorfové napichovat (i když je samozřejmě jasné, že většina z nich platila důchodové připojištění zbytečně). A to vede ke druhé přednosti, totiž poctivému thrillerovému napětí, jež se přelévá ze scény do scény a udržuje diváka příjemně zaujatého a zabaveného. Bezesporu se jedná spíše o zakázku nežli svébytný autorský výtrysk originality, cíl v podobě vytvoření nekomplikované žánrové zábavy, která vetřelčí universum neposouvá do zbytečně podivných teritorií jako Prometheus a místo toho nabízí nejen pro skalní fanoušky dostatek odkazů a svižné vyprávění, se však pro mě naplnit podařilo. (16.08.2024)