Pan Smith přichází

Americká verze pohádky "O hloupém Honzovi", který si v zajetí svého zápecnictví nevidí na špičku nosu a po výpravě do světa je konfrontován se zlem, aby se za přítomnosti nadpřirozených úkazů (tím největším je on sám) neodchýlil od výstavby žánrového syžetu ani o krok, a to včetně zázraků... Patrně právě tenhle pan Smith přišel, viděl a zvítězil jako průkopník rétorického patosu s náplní neuskutečnitelných ideálů a ti, co přišli po něm, povýšili koncepci oblbování lůzy na vrcholné umění... Inu, nebýt bombastického zakončení, mohla to být krásná konspirační teorie, aplikovatelná na naši současnost, neboť všechny tyto pohádkové výdobytky dorazily i do našich končin... ale to už je jiná pohádka - aneb jak pravil sám Smith - jsou to všechno žvásty. (17.10.2016)

Musím souhlasit s Dougem a možná bych šla ještě dál než on, protože tenhle film je lepší než výborný. Je třeba jen přimhouřit oko a uvědomit si, že Pan Smith se natáčel na konci 40. let. Nejsem žádný americký nadšenec, spíš naopak, ale i tak mě dokázal snímek o americkém patriotství vytáhnout do těch největších výšek. (25.03.2006)

Capra mě dostal. Mr. Smith je sice "idealistický pronárodní humus prvotřídní kvality", ale Capra ho dokázal i tak obdařit takovou energií a drajvem, že mu to prostě nelze nežrat rovnou z talíře. James Stewart v roli prosťáčka s mlékem na bradě, jenž se musí postupem času postavit na vlastní nohy a vzdorovat kruté politické a zákulisní mašinérii, je naprosto boží a když už neodlehčuje film on, vždy ho s přehledem zastoupí přenádherná Jean Arthur, do které jsem se při jejích jízlivých poznámkách a zasněných pohledech okamžitě zamiloval podobně, jako do famózního čtyřicetiminutového finále v kongresu, kde Stewart nejenže podává snad nejlepší výkon kariéry, ale trhá na kusy i ty úplně poslední pochybnosti o genialitě celého filmu. P.S.: Na konci jsem měl na krajíčku. (25.08.2008)

Začátek nic moc. Jestli něco nemám rád, tak to jsou přespříliš uvědomělé děti. A o těch, kteří přesně vědí, koho jmenovat za nového senátora, to platí obzvlášť (i když to je jejich vedoucí). O hlouposti s mincí nemluvě. Pak mě však film konečně začal pořádně bavit a nadšený naiva si mě postupně naprosto získal. A konkrétně jeho zprvu plamenný později už zoufalý projev strhne snad každého a divák mu s jiskřičkami v očích visí na rtech. Ale přestože se mu z mé strany dostávalo bezmezného fandění, neignoroval jsem naivitu, která se do filmu pomalu začala vkrádat (jejím vrcholem je senátorův „vstup“, jenž pochází z žánru sci-fi). Poselství snímku rozhodně důležité je, avšak jak píšu výše, několik "ale" mi brání ten plný počet dát, proto "pouze" silné 4*. (12.08.2013)

Naivní pohádka o tom, kterak se Hloupý Honza vydal do světa a našel tam princeznu a půlku království (tedy vlastně Senátu) k tomu. Ale jaká je to pohádka! V první polovině to na žádný zázrak nevypadá - mladičký zálesák v podání Jimmyho Stewarta si prohlíží památky, obdivuje budovu Kongresu, navrhuje zákony a málem si popláče u sochy Abea Lincolna; dialogy jsou navíc zbytečně natahované a divák ztrácí zájem i pozornost. Ale jakmile se děj přehoupne do druhé poloviny, začíná pořádná mela a tradiční souboj jedince proti zkorumpovanému politickému systému, jenž vyvrcholí čyřiadvacetihodinovou promluvou Stewarta v Senátu. Že je to pořád ještě úsměvně naivní? Ano, máte pravdu, ale jaká pohádka kdy skončila špatně? Jako zamyšlení nad základními principy demokracie funguje Pan Smith na jedničku a navíc dokáže dojmout bez zbytečných podpásovek. Je to jeden z těch filmů, jejichž krása se nedá popsat, protože se zkrátka musí vidět na vlastní oči. P.S. Výborní jsou také herci ve vedlejších rolích, zejména pak Claude Rains známý především jako dobrácký francouzský důstojník z Casablancy. (19.11.2010)