Šarlatový a černý

Alternativa k Hochhuthově kritické reflexi úlohy papežství za druhé světové války (ÁMEN, NÁMĚSTEK) kupodivu neruší prvotní pohled německého antifašistického dramatika; doplňuje jej naopak a dále rozvíjí. V dvojí konfrontaci mizí z našeho nazírání černá a bílá, a nastupuje celá škála alternativních barev. Měl bych - také budu - pět ódy na mimořádný výkon svého oblíbeného Gregory Pecka (tehdy 65letého), paradoxně však začnu Johny Giegoldem a jeho neméně skvělým výkonem v roli papeže Pia XII. (1939-1958), v němž z majestátu bílého ornátu prosvítá živý, zranitelný, pochybující, mýlicí se člověk, aniž by přitom ztrácel cokoliv z charizmatu božího náměstka (právě tím ze do jisté míry vysvětlit věcně až protikladná hodnocení pontifikátu kontroverzního papeže). Na tento třetí, vrcholový bod pomyslného základního kompozičního navazuje základna, duel dvou stále lidských a přece současně černobíle zlo a dobro ztělesňujících historických postav – irského preláta Hugha O´Flahertyho (1896-1963) a esesáckého plukovníka-zločince Herberta Kapplera (1907-1978), velitele německé policie v Římě na přelomu let 1943-1944. Historie 4 000 zachráněných lidských životů nejen židovských, ale i válečných zajatců a dalších utečenců, jimž se podařilo proniknout na v tomto případě spásnou vatikánskou neutrální půdu, je sama o sobě souborem pozoruhodných příběhů. Zasedání neformálního výboru organizátorů, riskujících vlastní životy, ale i životy všech členů jejich rodin, rámuje suchý keltský humor Keltoameričana Pecka, jehož sugestivní, s nadhledem pracující civilně odlehčené herectví dodalo neuvěřitelný „svatozářový“ nádech nejen postavě erinského řeholníka, ale celému filmu vůbec. Plummerův výkon, rovněž zářivě zdařilý, naznačuje rezidua lidských nedodělků v duši válečného zločince a pokrytce Kapplera. Umožňuje pochopit psychiku těchto mystizujících zabijáků, vrahů a gangsterů s vypjatou uměleckou důsledností a přesvědčivostí, kterou vidíme jen velmi vzácně. Stejně dobře jsou zvládány i epizodní úlohy dalších herců. Zdařile individualizovány jsou i postavy v německých uniformách (scéna, v níž Peck přihlíží zatčení jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků, je rámována suchým výrokem velícího německého důstojníka, aby se do věci nepletl a s námitkami šel za Kapplerem). „Samozřejmost“, s jakou je toto teatrum mundi rozehráváno, i suverenita, která je stejně jistě vede ke konci, ukazuje na pronikavé kvality nejen Butlerova scénáře, ale a zejména Londonovy režie. Dobré základy znamenají zpravidla i dobré výkony. Účin filmu přitom získává jakoby nečekaně další rozměr: mimořádně zživotnění a téměř „světskou“ humanizaci katolického dogmatu. Zdánlivě odtržená slova přikázání, zasazena do civilně pojatého Peckova projevu, získávají na síle a přesvědčivosti. A s nimi i katolická církev jako taková. To, co je opravdu podstatné, má však těžiště jinde. V silném, důvodném diváckém zážitku, v neobvyklém pohledu na postupně zapomínanou válku, na její hrůznosti, ale i její humanistické přesahy. To vše v rámci, který jde daleko za obvyklé vymezení „pouhého“ televizního filmu. (02.11.2009) (menej) (viac)