Šarlatový a černý

Původně jsem se na tohle ani nechtěl dívat,ale hned prvmí minuty filmu,mě přesvědčily,že by to byla chyba.Gregory peck jako monsignor O' Flaherty a Ch.Plummer,jako člen Gestapa Kappler se skvěle doplňují.Postupem děje,když jejich akce nabírají na intenzitě,je skvěle vidět čím dál tím větší nervozita ze strany Kapplera.Prostředí,všechny postavy působí neskutečně věrohodně,aorát O'Flaherty se stává místo obyčejného kněze takovým Supermanem.Podle mě na televizmí film bravurně natočené. (04.08.2006)

Gregory Peck v roli srdnatého monsignora O´Flahertyho je těžký sympaťák, jeho sok - esesák Kappler - v podání Christophera Plummera bohužel taky. Člověk mu více věří polohu hodného otce od rodiny než nacistické zrůdy, což příběhu místy ubírá sílu. Vzácné okamžiky, kdy se oba hlavní představitelé setkávají tváří v tvář, přesto patří k nejpovedenějším - mají jiskru a svým způsobem i komediální rozměr. I po duchovní stránce se v případě tohoto snímku jedná o pořádnou vzpruhu... nejen díky těm několika krásným větám úplně na závěr, které popisují další životní osudy hrdinů. (19.04.2010)

K tomuto filmu som sa dostal cez nášho, dnes už bývalého farára. Dnes som sa pri ňom zastavil opäť. Samozrejme katolícka cirkev, ktorej som členom a Vatikán hrali v 2. svetovej vojne rozporuplnú úlohu, boli tam správne rozhodnutia aj nesprávne, tento film je skôr o tých správnych a treba ho kritikom pripomínať, je to dlhý televízny film, ktorý však má čo do seba. Je o európskej vypočítavosti, kľučkovaní medzi zákonmi, dobrom a zlom, má zaujímavé postavy a možno len svižnosť deja tomu uberá, inak je to taká poobedňajšia nedeľná záležitosť. Rozhodne ho odporúčam, z filmu však 80. roky akoby sršali. Po mnohých stránkach veľmi kvalitný film. (11.12.2012)

London bol špecialistom na televízne filmy a tak asi ani neprekvapí, že jeho snáď najdôležitejší film vyzerá ako regulérne kino s bohatou výpravou a má navyše hviezdne obsadenie. Krásy Ríma obdivujeme v každom druhom zábere a zároveň sledujeme psychologický, ale aj fyzický (ten sprostredkovane napríklad cez najatých zabijakov) súboj dvoch silných a inteligentných mužov. I keď jeden stojí na strane dobra a druhý na strane zla a oboch ich ich postavenie poznamenalo aj na morálnej úrovni. Finále je zamerané na morálnu dilemu, pred ktorú postavil O´Flahertyho Kappler a jeho rozhodnutie ma presvedčilo o štvrtej hviezde. (17.11.2023)

Úloha katolické církve v druhé světové válce je obecně považována za rozpornou. Na jednu stranu Vatikán nikdy otevřeně nevystoupil proti nacismu a není bez zajímavosti, že sám Adolf Hitler se při několika příležitostech označil za katolíka, čímž samozřejmě nechci naznačovat souvislost s nacistickými zločiny. Na stranu druhou Hitlerovi jeho přiznané katolictví nijak nebránilo v pronásledování mnoha představitelů církve i laiků či v občasné kritice křesťanství jako takového. Církev také Hitlerovi při jeho snažení sem tam pod nohy nějaký klacek hodila, byť třebas tajně a ne takové, které by významně uspíšily pár Třetí Říše. Jeden z těch největších pomyslných klacků vrhl právě hlavní hrdina filmu Šarlatový a černý Hugh O'Flaherty, který vybudoval a řídil rozsáhlou tajnou organizaci, jež velmi úspěšně ukrývala před řáděním nacistů Židy a uprchlé spojenecké válečné zajatce. Film, dle rychlé kontroly O'Flahertyho stručného životopisu, je v zásadních okamžicích skrz naskrz pravdivý a historicky věrný (možná s výjimkou lehce nadsazené dramatičnosti pár "akčnějších" scén). Je to s podivem, neboť vzejít takové dílo pouze z pera scénáristy, možná by někteří z nás tvrdili, že jde o klišovitou patetickou klerikální propagandu s vykonstruovaným koncem. Skutečnost nás ale v tomto vytrestala, protože v sobě nezahrnuje jen různé odstíny šedé, ale i neposvrněnou bílou a černočenou čerň. O'Flaherty s větší jistotou než Schindler představuje prototyp neohroženého, spravedlivého a čestného člověka, který bránil nevinné s nasazením vlastního života. U něj totiž nelze spekulovat o tom, že by "musel". Zatím jsem však ani tak moc nevychválil film, jako jeho protagonistu. Co tedy film? Krom zmiňovaného poctivého zobrazení historie, lze nalézt potěšení i v tom, jak přehledným a přitom ne trapně polopatistickým způsobem snímek dění posledního roku nacistické vlády nad Římem předkládá. Bez degradace skutečnosti je přimícháno napětí, spousty dalších pocitů, charaktery postav jsou obohaceny o drobné osvěžující morálně indiferentní vlastnosti, díky čemuž více dýchají životem (např. O'Flahertyho drzé a výsměšné producírování těsně za bílou linií). Ani Morriccone v poloze velmi blízké tomu, co známe z Italského seriálu Chobotnice, není v žádném případě k zahození. (29.06.2009)