Smrť panien

Strašně divnej film a musim teda říct že mě nijak zvlášť neoslovil. Nikdo z herců moc nevyčnívá ani v hraní ani v rozsáhlosti role(Jenom Kirsten Dunst tam byla o něco víc a taky to bylo na jejím výkonu znát) a celej příběh se vleče v takovým poklidným tempu, který až chvílema nudí. Celý to je postavený jenom ne chorobným strachu matky o své dcery a problémech dospívajících dívek a když se to tam opakuji v různých verzích už poněkolikátý, tak to přestává být zajímavý. Asi to mělo být nějaký umělecký dílo nebo co a to se možná povedlo, ale zrovna tohle téma mě nějak nechytlo, ale zase na druhou stranu jako debut Sofie Coppola to je velmi dobře natočený a ten konec stojí za to to dokoukat (23.06.2005)

Na Sofii Coppolové nejvíc obdivuju její talent invenčně pracovat s náznaky a tajemstvím. Jak tady, tak ve Ztraceno v překladu má spoustu krásných scén, ve kterých zůstává pro diváka něco utajeno a díky tomu mám chuť se na oba filmy podívat znovu. Režisérka z herců i na malém prostoru vytáhne maximum, tady je dokonce i Josh Hartnett výborný! Nemůžu se dočkat dalšího jejího filmu... (23.01.2006)

Dívčí příběh pohledem mužů. Velmi vyzrálý celovečerní debut, který porušuje vícero norem klasického hollywoodského vyprávění. Film de facto nemá protagonistu, který by musel řešit konflikty a překonávat překážky pro dosažení cíle. Vypravěč je stejně jako v knize neurčitý reprezentant mužského pokolení. Na množství otázek dostaneme jen minimum uspokojivých odpovědí, řada mezer zůstává až do konce nevyplněných. V jednu chvíli si Coppolová dokonce dovolí použít nepravdivý flashforward (útěk autem).___ Přes šíři interpretačního pole nejde o neurčitý new age blábol, v němž by dojmy vítězily nad logikou. Film je precizní ve zprostředkovávání a paralelním shazování chlapeckého/mužského hlediska, čímž se do středu naší pozornosti namísto samotných dívek, jež nemáme možnost poznat, dostává právě akt dívání se a konstruování idealizovaných obrazů. Snaha pochopit sestry (a jejich svět, symbolizovaný domem Lisbonových, domečkem pro panenky, v němž jsou zavřeny a který nakonec „umírá“ společně s nimi), jež pro partu kluků začaly existovat až „díky“ sebevraždě jedné z nich, je omezena osvojenými mentálními schématy a stereotypními škatulkami. Jde o silně zobecňující vnímání, založené na předpokladu unikavé ženské iracionality, které nezohledňuje svébytnou povahu každé z dívek, z nichž určitou svébytnou v očích chlapců skrze svou sexualitu získává pouze Lux. Od zjednodušujícího chápání komplexních lidských bytostí se Coppolová distancuje ironickým použitím výrazových klišé z hloupějších „holčicích filmů“ (hudba, banální „ilustrace“ při čtení Ceciliina deníku, obsahující záběry s trháním kytiček, prosluněnou krajinou a jednorožce). ___ Mytologickým závojem zastřený příběh (neurčité časové zasazení, výrazná symbolika, nadčasové téma připomínají Piknik na Hanging Rock) o tom, jak ženská nevinnost (resp. její představa) muže připravuje o duševní vyrovnanost, schopnost empatie a lásky tak zároveň slouží jako útok na „přisvojovací“ mužský pohled a patriarchální zobrazovací schémata. Kdekoli jí to předloha umožnila, projevila Coppolová vůči dívkám dost empatie na to, aby plnily výhradně funkci tajuplných a krásných objektů. Podnětně mnohovrstevnatá Smrt panen je díky tomu v neposlední řadě generační výpovědí o neochotě připustit, že „this tree is dead“ (ať už si za strom dosadíme Cecilii, dětství nebo něco jiného) a marném vzdoru pomocí hudby, sexu, sebevraždy… 80% Zajímavé komentáře: Faidra, Oskar, kiddo, Sindymindy (01.04.2018)

opravdu jsem se chtěl nechat unést, okouzlit, emotivně omámit, ale "něco" tomu prostě chybělo... potichounku jsem se tak trochu pronudil až k předpokládanému konci, v hlavě zůstalo jen pár nezodpovězených otázek a zasněný pohled Kirsten Dunst... není to vysloveně zlé, ale čekal jsem víc... 60% (04.10.2008)

Do hlavy a duší dievčat sa nesnažil dostať ani film a podľa mňa ani kniha, keďže neschopnosť odhaliť tajomstvo tejto päťky a poväčšinu stopáže štvorky je vlastne jednou z tém príbehu. Náznaky tu samozrejme sú, ale lepšie je nechať sa navonok unášať ich éterickou krásou a udalosti sledovať prostredníctvom ďalekohľadu. Takým ďalekohľadom je vlastne aj kamera a je zaujímavé občas sledovať takto štylizovaný film, kde sa na otázky vo svojej podstate neodpovedá, odpovede si tak každý môže nájsť sám tam, kde chce. Výsledkom môže byť čistá empatia k sestersky súdržným postavám, alebo na druhej strane racionálne ťukanie si na čelo. A celá široká škála emócií medzi tým. (03.02.2021)