Ako prichádzajú sny

Sice ne dějově nejsilnější, ale v mnoha aspektech nepochybně originální americký romantický film (ať už mluvíme o expozici - tolik "mrtvol" na úvod se v tomhle žánru jen tak nevidí - a nebo o vizuální stránce). Fantastický Robin Williams, hravý soundtrack, silně vyjádřená naděje v nehynoucí lásku a lákavá paleta nejrůznějších barev. Asi bych to osobně nechtěl prožít, ale přál bych si věřit tomu, že bych ve jménu lásky dokázal být stejně nezlomný... (26.07.2006)

Nadhazuje poměrně zásadní otázky a zabaluje je do hodně zajímavého a originálního obalu. Nicméně to stejně nefunguje, jak má. Proč? Protože všechny linky jsou přetáhlé a zbytečně zvýrazněné. V podobných dle mého správně visí Pevné pouto. Oba filmy používají přehnanou škálu barev pro pozitivní i negativní podbarvení s tím, že každému sedí jiný malíř. Za mne - Pevné pouto výborně vybalancované, emoce fungují a klišé odpouštím. Dokonce jej možná záměrně využívá. Sny bohužel utápí závažnější otázky v přetažených barvách. A minimálně scény z podsvětí jasně ukazují, jaká je to škoda. Dovedu si představit, jak z téhle předlohy třeba Gilliam vytáhne víc. (24.08.2014)

Tenhle film jsem dokoukával na nejvíc etap od doby, co aktivně sleduji filmy. Fantasy obecně nemám rád a tohle bylo pro mě téměř nekoukatelné. Zajímavý námět to určitě mělo, filmy o posmrtném životě (Duch, Pevné pouto,...) mám rád, nicméně tohle mě neoslovilo. Jednoduše...nudil jsem se. Abych jenom nehanil, tak to mělo i pár silných stránek - např. kamera a zvuk. Ovšem koukat 2 hodiny na nebe a přitom se nic moc neděje, to u mě nefungovalo. Sečteno podtrženo - 55% (17.10.2011)

Síce ten pátos a preromantizovaná vizuálna stránka je už na hranici s over the top, nemožno filmu uprieť tak po obsahovej ako aj formálnej stránke originalitu na hranici s dokonalosťou. Navyše umiernený Robin Williams podáva jeden z najlepších výkonov kariéry. Ideálny trip pre všetkých bolestínov a melancholikov. (24.06.2012)

Proč jste tenhle film přede mnou neschovali? Já byla připravená na kdeco, ale na takovou emoční smršť tedy ne. Považuji se za celkem otrlého diváka. Filmy, o kterých se říká, že jsou to ždímačky slz, nechávají mé oči v suchu. Ale tohle se prostě nedalo vydržet. Ať už proto, jak skvěle je to zahrané, a nebo proto, jaké otázky a sem tam i odpovědi se mi nořily v hlavě. Člověk někdy musí ztratit, aby získal. A je krásné, když opravdu získá. Někdy ale pouze ztrácí, a už není, co by získal. Někdy by si člověk strašně moc přál happy end a nenechal zemřít naději. Asi se neříká nadarmo, že naděje umírá poslední, a já si jednou, pokud se toho dožiju a budu vrásčitá stařena, která se bude ohlížet zpátky na svůj život, znovu pustím tenhle film. A pak teprve si odpovím na otázky, kterým se dnes raději s cynickým nadhledem vysmívám. A ještě něco. Tyhle obrázky budu mít hodně dlouho v hlavě. To je po vizuální stránce jeden z těch filmů, co velmi úzce zapadají do mého fantazijního světa. (17.06.2013)