Barmská harfa

Podľa môjho názoru ide o najlepší doposiaľ natočený japonský protivojnový film. Hudba vylúdená z barmskej harfy pôsobí, ako balzam na duši v boji a pomáha udržiavať morálku vojakov. Pôsobí ako symbol viery a nádeje. Film používa vojnové prostredie len ako dekoráciu a prioritný je tu humanizmus, súcit, morálka a tichý prerod hlavného hrdinu po nesplnenej úlohe z bojovníka na budhistického mnícha, ktorý hlboko ovplyvnený tým, čo sa stalo, cestuje krajinou pochovávať pozostatky japonských vojakov......... Barma, Burma a dnes Mjanmarsko (český Myanma) bola počas 2. svetovej vojny britskou kolóniou. Koncom roku 1941 Japonci v Barme zahájili ofenzívu, ktoré spojenecké jednotky neodrazili a do konca mája japonská armáda obsadila Barmu. Okupácia Barmy trvala až do 12.augusta 1945, kedy japonská armáda kapitulovala. (30.06.2015)

Často se ptáme, proč je svět takový, jaký je a co my sami vlastně zmůžeme. Je to přesně tak, jak píše Mizušima ve svém dopise, tj. najít sílu vytvářet mír ve světě vlastním příkladem (působit skrze lásku dobro ve vlastní rodině, v sousedství, v práci... a nepočítat má dáti - dal). Dovolím si zde ještě ocitovat Matku Terezu: "Myslím si, že svět je dnes úplně převrácený a tolik utrpení je tu proto, že je tak velice málo lásky v domovech a v rodinném životě. Nemáme čas pro své děti, nemáme čas na sebe navzájem, není čas, abychom se těšili jeden z druhého." (13.03.2015)

Krásný, podivuhodný film o osudech několika japonských vojáků v Barmě těsně po skončení 2. světové války. Téma však může klamat - ačkoliv tu totiž válka a smrt nezůstanou stranou, snímek je o něčem jiném, vlastně o mnoha věcech. Těžko jej vystihnout. Vypráví o hudbě přemáhající hranice, o nových začátcích a o smíření. Vypráví o dobru a činí to věrohodně, což je strašně těžké, pro padlého člověka mnohem těžší než ukázat zlo. Vypráví také o touze silnější než je touha po domově, o zvláštním převratu v lidském srdci, jejž bychom v křesťanském kontextu a západním slovníkem snad mohli nazvat "povoláním k zasvěcenému životu." (10.06.2009)

Nemám najmenší problém s japonskými filmami a napriek tomu som bol príjemne prekvapený originalitou Ičikawovho filmu. Asi tak, ako napísal stub, že ide o film "univerzálne platný a zároveň bytostne japonský". Zvuk barmskej harfy sa vám pri sledovaní dostane do hlavy a tak skoro ju neopustí. Príbeh je pomerne jednoduchý, celým filmom presakuje humanistický duch a krásna kamera umožňuje pokojne sa zamýšľať nad otázkami, nad ktorými sa nezamýšľame každodenne. (19.03.2018)

Ano, je to noblesní duchovní film, ale nenahlížela bych ho křesťanskou optikou, protože podle mého jde především o jasně srozumitelnou výpověď o tom, jakým způsobem válka vykořenila lidi bez ohledu na náboženství nebo původ a o tom, že hudba má schopnost povznášet i dorozumívat: bylo úplně jedno, zda Japonci zpívali své stesky nebo Angličané písně mariánské a mešní, hudba lidi spojovala stejně jako touha po míru, vyrovnání a po domově. Voják vydělený ze svého útvaru je potom určitě reflexí psychického stavu japonských mužů po válce, o kterou nestáli, a zobrazením jejich problémů zařadit se do života a vyrovnat s válečnou zkušeností. Tedy ostré protiválečné poselství, podobně jako "Ohně na planinách". (08.10.2011)