Hazardný hráč

Na nostalgii si zrovna moc nepotrpím,ale po dalším a dalším shlédnutí tohoto filmu nevím jak jinak bych své rozpoložení opakovaně pojmenoval. Kupodivu (dle počtu hodnotících koukačů) u nás nepříliš známý film, s dehdy již hvězdným (dovolím si nesouhlasit se zde prezentovanými názory ,že jako Newman podává vynikající výkon na prahu své kariéry,--no to snad ne, po více než deseti letech filmování a po takových kouscích jako Někdo tam nahoře mě má rád,-nebo Kočka na rozpálené plechové střeše!!,-ono mu v době natáčení již bylo šestatřicet,totiž...) vynikajícím Newmanem,nádhernou muzikou a úžasně vykresleným prostředím které už nikdy nebude ,,co bývalo". Viz volný a docela zdařilý následovník Barva peněz. (28.10.2010)

No jak tak pozeram, tak obcas idem proti prudu, lebo tuna zase miestne dementaly su namako z Pala Novomuza /Kocka na Rozpalene Plechove Strese, Long Hot Summer/ a ja ho mam furt na haku. Jo, a furt odmietam byt namako z neho. Tematika kulecniku je fajn, ale hovno sa tam dohromady deje, respektive dejova linia prakticky nejestvuje. Tempo je pomale, nuda dostala neprirodzene vela priestoru a reziser Robert Rossen je mne neznamy. 30 % (18.04.2015)

Spíše než sportovním filmem je "Hazardní hráč" sociálním dramatem. Ačkoliv se na Newmanovo herectví dobře kouká, samotný film už tak skvělý není. Mnoho záběrů jsou celky, kamera je spíše statická a když se pohne tak řekněme, že spíše lehce. A když Newman zhruba po čtyřiceti minutách dohraje svojí první velkou hru, tak se začne potkloukat po kavárnách, válet na bytě a vykecávat. V tu chvíli se ztrácí příběhová nit a divák může začít pochybovat o čem film vypráví. Tím pádem bohužel přichází nuda. Povedený konec filmu to částečně vynahradí, ale pro mě ne dost na to, abych "Hazardního háče" neoznačil pouze za lepší průměr. (20.09.2009)

Je to už pěkná řádka let, co jsem tento krásný černobílý film viděl, ale dodnes ve mně zanechal nesmazatelné vzpomínky. Paul Newman exceluje ve své nejlepší filmové roli jako šampión v biliáru, bojující s osudem, se závistí a se sebou samým. Milostná linie - Newmanova nenaplněná láska k mladé ženě propadající se do alkoholismu - je jedna z nejlepších, jakou jsem ve filmu viděl. 9 nominací na Oscara zcela po právu. Kéž by tak ČT napadlo po dlouhé době tento masterpiece znovu zopakovat! (22.07.2002)

Život je jako bonboniéra… a taky jako jiné slovo na „b“ – biliár. Někdy máte věc pevně ve svých rukou, ale stačí jeden špatný šťouch a z aktivního hráče se stáváte bezmocným pozorovatelem. Vaše (ne)štěstí je rázem v cizích rukou. Občas nezbývá, než se naučit jinou hru. Nebo jinak hrát. Hazardní hráč se po svižné, i když přes půl hodiny dlouhé hře mění v táhlé psychologické drama. Ze změny tempa i celkové nálady je zřejmé, že Eddie těžce narazil. Jeho nehorázně vysoké sebevědomí spadlo na úroveň sebepodceňující se Sarah. Díky prohře ve hře zabodoval v milostném vztahu. Neznamená to pro něj, že by již víckrát nevzal tágo do ruky, naopak – získal novou motivaci. Excelentní Paul Newman mi stylem herectví připomněl Marlona Branda o deset let dříve v Tramvaji do stanice Touha (method acting v plné parádě). Zásadní rozdíl tkví v povahách jejich postav. Eddie není beznadějný hajzl, jenom tulák, který se zastavil na místě. Žil pro výhru, ale teď schytává jednu ránu za druhou. Buď se naučí snášet porážku, nebo bude navěky poraženým. Jeho počínání je místy filmově nevěrohodné, ale gró věci díky němu v závěru každého praští mezi oči. O změně, o tom, kdo je vítěz a kdo poražený, není pochyb. K nesmrtelnosti této černobílé klasiky svým barvitým výkonem přispěl také George C. Scott, z něhož vyzařuje stejná arogance jako z generála Turgidsona v Dr. Divnoláskovi, ale pod slupkou ze silných slov tentokrát tušíte slabošské jádro. Minimem akce a maximem dialogů dává Hazardní hráč jasně najevo, že je hereckým filmem. Proto mne překvapuje, jaké oblibě se dodnes těší. Největší dozajista ne mezi těmi, kdo slepě holdují hazardu, ale těmi, kdo mají biliár rádi, protože stejně jako Eddie pochopili. 75% Zajímavý komentář: Shaqualyck (28.05.2011)