Rampa

Rampa vypráví o nemožnosti uniknout času. Otázka časovosti a rozsáhlé palety motivů s ní spojených je přítomna již v samotném fotografickém obrazu. V knize výtečných esejů O fotografii poznamenala Susan Sontagová následující (shodou okolností právě v souvislosti s Rampou): „Fotografie šokují v plynutí filmu – v okamžiku proměňují přítomnost v minulost, život ve smrt.“ V druhé části citátu Sontagová trefně pojmenovala něco, co tvoří jednu z nejvíce zneklidňujících faset fotografického obrazu. Když si prohlížíme fotografie, jistě nám podobná úvaha nejednou přijde na mysl, ale nepřikládáme jí důležitost, a snad ani nechceme – uvažuje totiž neodvratitelnou přítomnost smrti v životě, kterou jeho světelný otisk zdůrazňuje a zveličuje ad absurdum. Od nepaměti platí fotografie jako hodnotný důkaz, což denně potvrzuje kupříkladu během policejního vyšetřování. Je svědectvím o pomíjivosti a děsu ze smrti, obav z její neustálé blízkosti i krutosti, které nemůžeme nijak vyvrátit. Fotografie je schopna uchovat (řečeno s Bergsonem) „čirou přítomnost“, balzamovat ji až v děsivě prchavém zlomku okamžiku. Vlastně se onou „čirou přítomností“, jež v sobě nese stopu minulosti i budoucnosti zároveň, stává. „Fotografie svému pozorovateli předává čas světelné události, jejíž stopou se stala.“, píše pro změnu Aumont. Dovoluje nám tedy vidět čas. Fotografie člověka (popř. jiné živoucí bytosti) vypichuje jeho smrtelnost. Je však i zrcadlem, v němž se odráží smrtelnost jejího tvůrce a nakonec i jedince, který si fotografii prohlíží. Ve chvíli, kdy fotograf stiskne spoušť fotoaparátu, vytvoří v nezadržitelném, neviditelném proudu času pevný, určitý bod, memento nevyhnutelnosti, jehož konkrétnost vymezuje zvolené rámování. Tento bod pak odměřuje stáří, připomíná jej i přivolává. Vědci, kteří v Rampě posílají testovací subjekty napříč časem (do minulosti i budoucnosti), v přesvědčení, že se jim podaří zabránit globální katastrofě nebo najít na současnou situaci „lék“, se pokoušejí „přivolat minulost a budoucnost, aby zachránili přítomnost“. To samo o sobě připomíná moc fotografie, resp. její schopnost převracet a popírat přirozený, lineární tok času, nicméně s podstatným rozdílem, že není v její moci přítomnost spasit, maximálně zvěčnit. A to paradoxně odsouzením k smrti. Motiv poeovské „smrti v obraze“ je nejen průvodním znakem vyprávění, ale je důmyslně provázán s naturelem fotografického obrazu, jeho výsostně znepokojivé schopnosti „v okamžiku proměnit přítomnost v minulost, život ve smrt“. Ne náhodou se stop-záběru přezdívá „mrtvolka“. (09.02.2011)

(1001) Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že by filmu slušela delší stopáž. Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že romantická linka odvádí od zápletky. Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že 12 opic zpracovává námět lépe. Zpracovává jej jinak. Markerovi jde o něco jiného než Gilliamovi. A to, o co usiloval, se mu povedlo bezchybně. Já vždycky vybírám ve filmech ty dokonalé momenty a on ukazuje jenom ty dokonalé momenty. ♥ (12.07.2015)

Nemyslím si, že je to ktovie ako podarená foto- poviedka ale obsahovo je to frustrujúco-post-apokalyptické peklo s tým nepríjemným vnútorným pocitom zatratenia. Temný hlas nám tu predstavuje svet zničený jadrovými zbraňami. Krajina je zamorená rádioaktivitou a takže populácia prežíva hlboko pod povrchom zeme. V obraze vidíme iba fotky ktoré sa v krátkom intervale menia. Je zaujímavé, že táto krátkometrážna snímka bola predlohou, dnes už, kultovým filmom 12 OPÍC, ktorú pravdepodobne vy všetci poznáte, keď nie tak si ho určite pozrite, je to jeden z najlepších filmov v histórií kinematografie. Predloha je to skvelá ale samotná snímka mi svojou schémou nešmakovala. Ľuda zničený vojnou, a bez šance na obnovu zeme, sa pokúsia vyslať do minulosti človeka aby zmenil tok dejín a zachránil tak katastrofálnu budúcnosť. Avšak nepošlú do minulosti je samotného, teda fyzickú hmotu ale vyšlú iba jeho myšlienky, kde sa stretáva so svojou zosnulou láskou, vidí deti ktoré už v jeho svete nie sú a vidí samozrejme aj samotnú oblohu. (02.06.2015)

Sci-fi fotoromán o cestování v čase skrz náš mozek. Černobílé fotky doplňuje audio "křoví", které umocňuje zážitek. Snímek si zahrává s dejá vu. Záblesk obrazu z dětství je jen část příběhu, který zažije až za několik let v budoucnosti. Základ pro film 12 opic. Je úžasné, že někdo v roce 1962 vyjádřil tak složitou myšlenku tak jednoduše a jen fotkami s komentářem. (18.09.2011)

[Mierne SPOILERY] La Jetée je stratený klenot francúzskej kinematografie, ktorý imaginatívne ukazuje na jednu z možných budúcností a jej zúfalého riešenia. Príbeh je rozpovedaný prostredníctvom samostatného nepomenovaného jedinca, ktorého príbeh začína a končí v jednom a tom istom momente. Nech sa páči práve som vám vyspoileroval celý príbeh v dvoch vetách. Projekt ako taký je sám o sebe veľmi poetický a ak nemáte moc umelecké cítenie, potom si asi z filmu kvôli jeho umeleckému podaniu veľa neodnesiete. Osobne, ale môžem film odporučiť neobísť. I navzdory tomu, že má omnoho slávnejší remake (Dvanásť Opíc) si film vedie aj v dnešnej dobe celkom fajn a ak vám prišiel remake tak trochu jednotvárny a chceli by ste vyskúšať niečo úplne iné, možno vás 30 minút čistého obrázkového materiálu s prečítaným textom ohúri. Je to tak prosté až je to geniálne... (22.06.2021)