Temná hvězda

V mračnech vesmírného prachu a mlhovinách, parseky daleko, tam poletuje loď Dark Star. Temný úkol v temném vesmíru plní potemnělé duše astronautů - ničit planety a nesledovat zmar svého života. Vraždit čas. Obejmout stereotyp. Vždyť stereotyp sice smrdí, ba páchne nudou, ale jeho náruč je hřejivá náruč jistoty. Proč hledat vzrušení, proč hledat inteligentní život, když jsem na nezničitelné reznoucí koleji cesty od zničené planety ke zničené planetě? Vzrušení patří do snů, možná na Zem. Sem patří škodolibý smích, zmar, špína a prázdnota, kterou je třeba učinit ještě prázdnější. Během dvaceti let mise, se jim zdařilo vyprázdnit vesmír od 19 planet a 4 osobností. A vlastně ještě jedné osoby. Rozklad vesmíru a rozklad sebe sama. Jen bomby jsou svěží a odhodlané - jen ony opravdu žijí... (03.02.2009)

Haló, bombo? Zábavná sci-fi komedie, kterou si John Carpenter natočil pro radost s partou svých kamarádů (jedním z nich je budoucí scénárista kultovního VETŘELCE či TOTAL RECALL - Dan O'Bannon) a odstartoval tak svou hvězdnou režisérskou kariéru. Za nuzný rozpočet hodně muziky, ovšem jen pro toho, kdo je na film ideálně naladěn a nečeká nějaký ultimátní horor s vesmírnou příšerou přítomnou na palubě Temné hvězdy. Největším plusem snímku je jeho ideální stopáž a též až bizarní dialogy poněkud netypické posádky (nejvíc pobaví již výše zmíněný O'Bannon, který působí opravdu sympaticky). (15.10.2023)

Tak tomu sa hovorí využiť potenciál nízkorozpočtového filmu vo svoj prospech. Dark Star je tá najjemnejšia paródia na najznámejšie sci-fi kultovky 2001 Vesmírnu odyseu a Star Wars. Carpenter skvele zrežíroval a skomponoval presne pasujúcu hudbu, O´Bannon ako scenárista vytvoril príbeh o strašnej nude posádky putujúcej vesmírom ktorej najväčšia zábava je ničiť nestabilné planéty. Pri prejazde nejakou anomáliou dôjde k poškodeniu krytu laserového snímača odpaľovania bomby a tak sa bomba každú chvíľku vysunie a pripravuje na odpal. Ešteže palubný počítač všetko kontroluje a dokáže prehovoriť bombu že dostala mylnú informáciu a má sa zasunúť. Posádku a tým pádom vlastne celú hereckú zostavu tvoria štyria ľudia. Jeden stále spomína ako mu chýba surf, druhý väčšinu svojho času trávy v sklenej kupole sledovaním krás vesmíru a tretí musí stále kŕmiť mimozemské zvieratko, pripomínajúce nafúknutú tekvicu s dvoma nôžkami, ktoré si zobral na palubu ako maskota a teraz ho to náramne štve. Pri poslednom kŕmení ujde a tak sa chovateľ dostáva do problémov vo výťahovej šachte čo je jedna z najlepších scén filmu. Výborný je aj záver kde jeden člen posádky musí prehovoriť aktivovanú bombu, ktorá si uvedomí samú seba a jej jediným zmyslom života je vybuchnúť, aby nevybuchla. Carpenter týmto filmom dokázal že i keď príbeh je jasne komediálneho charakteru, jednotlivé situácie nepostrádajú napätie a že z minima dokáže vytrieskať poriadnu atmosféru. (07.12.2006)

Úsměvně špatné triky je třeba překousnout, přeci jen už má Carpenterova dlouhometrážní prvotina za sebou nějaké to léto, o nízkém rozpočtu nemluvě. Jinak je Mrtvá hvězda překvapivě slušná zábava, občas si ve své absurdnosti tykající s tvorbou Monty Pythonů. Filozofické debaty se světyničící bombou, plážový balon jako mimozemšťan, nedostatek toaletního papíru, ponorka a Carpenterova svérázná odpověď na otázku, jak taky může dopadnout samota ve vesmíru (parodické drápky zaťaté do Kubrickovy Space Odyssey). "95% pravděpodobnost existence inteligentního života v mlhovině Koňské hlavy." "Takový kraviny mi nehlaš. Najdi něco, co můžu odpálit." (26.12.2009)

(Komentář obsahuje spoilery.) Nekonečná nuda mezihvězdné prázdnoty. Vesmírná loď s několika kosmonauty už prakticky nemá spojení se Zemí ani šanci se na ni někdy vrátit, nemá však ani konečný cíl, kterého by měla dosáhnout. Její jedinou prací je putovat ze systému do systému a vyhledávat / ničit nevyhovující planety. Tolik moci a přitom tak málo uspokojení! Stačí zaměřit, dát příkaz bombě k vysunutí, zkontrolovat čas odpálení a výbuchu, uvolnit bombu a už jen pozorovat ohromnou explozi. Vše je otázkou několika minut. I tak jde ale o jediný alespoň malý záblesk zábavy, který nekonečně pustý vesmír nabízí. Talby celé dny nevylézá z průhledného kokpitu, v němž sedí, obklopen hvězdami a mlhovinami, které pozoruje a přemýšlí o „zářících Fénixových asteroidech, které putují vesmírem a vracejí se každých 12,3 bilionů let“. Doolittle sní pro změnu o své dávné pozemské vášni – surfování – a rád by měl s sebou alespoň ono surfovací prkno. Nic víc. Pokud kosmonauti žijí „půlživotem“ obrazně, smrtelně zraněný a toho času zmražený (ex)velitel Powell jím „žije“ doslova – probouzen je jen v kritických situacích (tolik jsem toho tady zapomněl... tolik). Zbytek posádky tvoří bizarní (a zákeřný) mimozemšťan vypadající jako nafukovací hopík s pařátky a do jisté míry autonomní, ovšem příkazů poslušný systém umělé inteligence. Vše se opakuje už dlouhá léta; kosmonauti se holí, ač se nemají před kým předvádět, jedí stále stejné instantní „cosi“, jedna bomba za druhou poslušně opouští útroby lodě, aby svou smrtí alespoň na chvíli vzrušila otupělé kosmonauty, rutinně se řeší drobné potíže jako průlet asteroidově-magnetickou bouří... Ale právě při jednom takovém je loď poškozena a věci se dávají do pohybu. Závěrečných dvacet minut představuje jedno z nejúžasnějších filmových vyústění, s nimiž jsem se setkal. Bomba si uvědomí relativitu všeho a že jediné, nač se může spolehnout, je ona sama jako myslící Já. O všem ostatním nemůže říct s jistotou zhola nic. Jsou kolem skutečně nějaké planety, nějaký účel? Po vzoru Kirillova (není-li Boha, pak je veškerá vůle moje a já jsem povinen svobodnou vůli projevit) se sama stává Bohem a činí nejzásadnější rozhodnutí, které její svobodnou vůli manifestuje. Je to gesto částečně nihilistické, ale zároveň hrdé – je to konec, ale konec zvolený, nikoliv nadiktovaný někým jiným (posádkou lodi) pro jeho vlastní cíle. Bomba mohutně zazáří a zaniká. Tento osud je nakonec příznačný pro všechny členy posádky, kteří si uchovali alespoň zbytky snů; Talby odlétá s Fénixovými asteroidy na zároveň kratinkou i nekonečnou pouť vesmírem, Doolittle se na ulomené traverze jako na surfovacím prkně řítí vstříc atmosféře blízké planety. Dlouhá, apatická existence se končí zábleskem štěstí; stálo to za to. (01.10.2006)