Stopár

Zajímavý psychothriller s šíleným Rutgerem Hauerem, jehož postava vraždícího stopaře od začátku cíleně směřuje k vlastní smrti. Zajímavé je pustit si film s komentářem režiséra Roberta Harmona, který snímku vštípil hutnou, až téměř odlištěnou atmosféru opuštěných pouštních silnic a motorestů. Ta se dokáže dobře rozležet a zahlodat. Děštivý úvod filmu pak patří k jeho vrcholům. (14.01.2008)

Návod. K tomu, jak na absolutní dno zdeptat nevinného mladíka. A když píšu absolutní, tak myslím odpravdu absolutní. Proč všichni nejďábelštější herci pocházejí z Evropy? Rutger Hauer byla snad ta nepřesnější trefa do černého, neboť představit si někoho jiného v této roli si odteď nedovedu představit. Při jeho neuvěřitelně krutém psychologickém teroru, doplněným o fyzické týrání a nahození v očích zákona na plakát nejhledanějšího zločince, jsem jen udiveně zíral a modlil se, aby mě nikdy nic podobného nepotkalo. Nevím, jestli bych to vydržel. Režisér nešetřil na autentičnosti honiček, výbuchů a přestřelek, což se promítlo na celkové velmi kvalitní filmové vizáži. Opravdu jsem velmi mile překvapen, s ohledem na rok snímku si myslím, že by se jako fajn béčko Hitcher naprosto bezproblémově uchytil i v dnešní době. Pár nelogičností jsem sice nevědomky pochytil, ale potutelné vyhýbání se šťastnému konci mi to plně vykompenzovalo, takže za scénář hluboká poklona. Jen mne velmi zklamalo, že se člověk nedočkal žádného vysvětlení. I když možná ne. Dokonce to je značně vychytralé, protože tento efekt zapříčiňuje to, že Stopaře nemohu dostat z hlavy. Harmone, ty jeden vychytralej parchante. Nejlepší soundtrack z filmu 80% (07.01.2013)

Rozhodně nadprůměrný silniční thriller. Pochmurná atmosféra, osamělé silnice na poušti, málo lidí, pouze skvěle psychoušský Rutger Hauer, ze kterého jde opravdu strach. Povedlo se dobře vykreslit bezmoc hlavní postavy, které nikdo nevěří, že nikoho nezabil. Napětí některých scén je špičkově vygradované. Ano, jsou tu nějaké nelogičnosti a sem tam to scenárista možná trochu přehnal, ale po delší době jsem zase viděl napínavý film a ta scéna s holkou a náklaďákem se zcela vymyká hollywoodským standardům, to jsem koukal s otevřenou pusou. (02.06.2005)

Silniční thriller (a la Duel, Autostop Rosso, Duel v poušti, Jízda do pekel nebo Smrt na dálnici), který má skvělou  prašnou výpravu, hutnou atmosféru a dobré herce v hlavních rolích. Ale scénář se než na psychologii a napjaté dialogy spoléhá na početné akční scény a preferoval bych, kdyby Hauerův psychopat dostal silnější background (nepotřebuju o něm vědět všechno, ale vědět, o co mu vlastně jde, by bylo fajn) i více prostoru. (14.01.2007)

Koncept Stopaře, v primární rovině odvislého od setkání se zlem proniknuvším do světa smrtelníků, vychází ze dvojího: z proměnlivého vztahu mezi stopařem a mladíkem a ze zpochybnění navenek se jistě jevícího světa, v němž se příběh filmu odehrává. 1, Co se týče vztahu, hrdina si v úvodu počíná lehkovážně a později zakouší teror, kdežto stopař obráceně; v první půlce vypouští hromy, blesky (tím hru iniciuje) a v druhé si s mladíkem již jen pohrává, dokonce tak, že libovolně přetváří a koriguje svět filmu, velkoryse překračuje fyzikální a časoprostorové zákony, a zjevuje se zčistajasna, jak se mu zamane. Zatímco stopař disponuje „žánrovou pamětí" a promptně ji využívá, mladík takové štěstí nemá a všemu musí přijít na kloub svépomocí - trvá mu to dobrých devadesát minut. 2, Ke zpochybnění světa filmu dochází ze strany mladíka poté, co si uvědomí, že stopaře nezastaví ani strážci zákona a že aby ho přemohl, musí porušit pravidla – jak společenská, tak stopařova. Situaci můžeme zobecnit a uvést, jak pracují filmy s divákem v závěrečných minutách. Například potlesk na konci Titanicu je možné „číst" jako příklad autotematismu - ten zrazuje kinematografii tím, že formulku „jsem svět“ nahrazuje formulkou „jsem film“. Tvůrci těsně před koncem film překlápí; již nejsem uvnitř fiktivního světa, ale vně, abychom mohli film adekvátně zhodnotit. Tvůrci tleskají sami sobě - respektive to mi tleskáme tvůrcům; film se vyvedl. Analogii k tomuto procesu známe z thrillerů a hororů, které dosahují napínavého či hrůzostrašného efektu znejistěním statusu fikčního světa. Z tzv. metafyzického obratu (neboli nečekané inverzní proměny ontologické roviny) čerpají svou efektní pointu například filmy Šestý smysl a Ti druzí. V takovýchto případech nevystupujeme vně, jako předtím, ale propadli jsem se ještě o jedno patro dolů do suterénu. Závěrem: Divák je hřebík. Buďto ho třeba vyndat kleštěma (Titanic), anebo zatlouct (Šestý smysl). Ale nemůže jen tak zbůhdarma čouhat z fošny. To by nešlo. (21.06.2009)