Bdelý život

Velmi zajímavý a zájmu hodný filmový experiment, u kterého jsem byl místy uchvácen a místy přecejenom trochu znuděn. Linklater tvoří většinou hodně ukecané filmy a Waking Life není výjimkou. V tomto případě se však veškeré rozhovory točí především okolo filozofie a hranicí mezi realitou a sněním. Hodnotit obsah filmu není snadné, chybí zde totiž klasická kostra příběhu. Divák společně s hlavním hrdinou proplouvá snovými dialogy, konfrontuje se s různými filozofickými postoji k životu či realitě a snaží se v tom najít smysl své cesty. (Mě osobně potěšila i závěrečná rozprava o jednom z děl Philipa K. Dicka.) K vizuální stránce filmu nemám žádných výhrad. Animace jsou správně halucinogenní a líbily se mi ještě více než ty z pozdějšího Linklaterova filmu Temný obraz. (15.12.2009)

Výborný film plný filozofických (i méně filozofických) debat o smyslu života, o tom, kterak různí lidé mají zcela odlišný pohled na svět, přístup k životu a k tomu, čím žijí. Film se celý odehrává v nekončícím snu hlavní postavy, proto je natočen hodně originální snovou grafikou. Ta je sice ze začátku trochu nepříjemná, ale postupně zaujme nejen svojí divností a originalitou, ale také podkreslováním myšlenek vyřčených jednotlivými postavami. Myšlenek, nad kterými určitě stojí za to se zamyslet... ačkoli je nutné přiznat, že některé jsou trochu mimo a některé je velmi jednoduché vyvrátit. I to ale považuji za pozitivní. Hodně se mi v tomto pohledu líbí původní název filmu, který česká distribuce opět dokázala totálně zabít. Waking Life... Probuzení do života. Hlavní postava se skrze nekončící snové debaty o smyslu bytí, vyhledávání různých názorů a přemýšlení o nich pomalu probouzí k opravdovému životu. K životu, který pouze nepřijímá jako sen, ale který sám aktivně tvoří (jako lucidní sen :-) ). Rozhodně jde o hodně originální a chytrý film, na který určitě stojí za to kouknout. (29.01.2013)

Možná kdyby z toho Linklater neudělal celovečerák, ale krátkometrážní film, tak by udělal lépe.. Animace super, byl by z ní dobrej vidoklip ;-) Nééé, ale vážně - podle mě moc obrázky odvádí pozornost od hlubokejch filosofickejch myšlenek, které jsou servírovány divákovi jedna za druhou, takže žádná nemá pořádnou váhu a všechny se slejvaj do konstantního šumu.. Herecký výkony se posoudit fakt nedaj, maximálně dabing ;-) Na trilogii Před soumrakem/úsvitem/půlnocí fakt nemá.. (01.07.2014)

Mějme monolog Architekta z Reloaded roztažený do sta minut. Nikoliv tedy citáty velkých myslitelů vkládané mezi každodenní švitoření, jak je ve filmech běžné, ale miniaturní planetky obíhající kolem obří rudé intelektuální hvězdy. Pozor, to není katastrofický scénář, protože tím získáme prostor k rozparcelování a vytyčení světa, který není tak docela skutečný - představuje pandán ke skutečnému světu -, čemuž odpovídá i od skutečnosti odstředěná gondryovská animace – režisér Linklater postupoval metodou empirických experimentů s vlastním zrakovým ústrojím a sebepoznáním; plánovitými umělými podněty (extrémním světlem, tlakem na zavřené oko, omezením přítoku krve do hlavy, elektřinou, narkotiky, intenzivním dýchaním atd.) si navozoval vnitřní vizuální počitky, kterým neodpovídá žádná vnější skutečnost. ____ Snímek Waking Life se dost vehementně přimlouvá za to, abychom rozlišovali iluzivní obraz od simulakra (falešný obraz reality). Simulakrum v podstatě nevyvolává úplnou iluzi (letový simulátor pro výcvik pilotu nikdo nebude zaměňovat se skutečností, je však dokonale funkční imitací), pouze částečnou, nicméně dostatečnou silnou na to, aby byla funkční; simulakrum je uměle vytvořený předmět, jehož cílem je být při určitém způsobu použití považován za jiný předmět – aniž se mu musí podobat absolutně. Původní předlohu simulakra můžeme najít ve vábení ptáků, ale u lidí je předlohou, jak upozorňuje Lacan, spíše divadelní maska nebo přestrojení. Nám jako divákům, a v tom je ten zásadní rozdíl, je svět filmu simulkarem (protože „víme“), kdežto hlavnímu hrdinovi iluzí (protože „neví“). Následkem čehož dochází k ojedinělé podvojné identifikaci - jsme jak ti chytrolíni (protože „víme“) moudře hovořící s hrdinou, tak hrdinou, s nímž se do jisté míry pochopitelně ztotožňujeme. Hranice mezi hovořícím a naslouchajícím se stírá. Film je autoterapií. (21.06.2009)

10 / 10 Hodiť Waking Life do odpadu so slovami, že ide o narcistickú, do seba zahľadenú masturbáciu nad útržkami z filozofických traktátov, popredných existencionalistických diel a výňatkov z ročenky modernej psychológie by bolo príliš jednoduché a hlavne scestné - Linklater nám tu nerozpráva ucelený príbeh, nesnaží sa nám vnútiť nejakú ideológiu či svetonázor, ale poskytuje nám odrazovú plochu na ceste k poznaniu, akúsi barličku, o ktorú sa budeme môcť oprieť opúšťajúc zabehané koľaje racionálneho myslenia. Klasické naratívne prostriedky udržujúce filmy a ich štruktúru pokope tu boli zavrhnuté v prospech jednotlivých logicky nesúvisiacich úsekov, každý z nich individuálny a od ostatných nezávislý, každý z nich jedinečný - rovnako ako táto prechádzka ríšou snov, ktorá, aspoň v mojom prípade, vyústila v inšpiratívnu a podnetnú debatu s priateľmi nad pohárom červeného vína a s cigaretkou v ruke. No povedzte, neznie to lákavo? (22.02.2006)