Kroužek sebevrahů

Právě jsem viděl Suicide circle a zanechal ve mně stejně smíšené pocity jako nedávno Bloody aria. Hodně mi v názoru pomohlo zjištění, že jde o adaptaci komixu, protože do té doby jsem netušil, jestli si ze mě dělají prdel, nebo to myslí vážně. A pokud jsem to správně pochopil, tak v textu písničky pod závěrečnými titulky je zdůvodnění existence filmu. Citace písničky: "Já vím, bylo to strašidelné, ale snad vás to i trochu pobavilo. A možná vám to otevřelo oči a budete teď víc naslouchat druhým, ať je to kdokoliv." Dávám za tři, protože jsem nerozhodný mezi znechucením a pobavením. (15.04.2007)

Zajímavý námět - to je však imho bohužel snad jediné pozitivum tohoto filmu. Jináč se mi vše jeví tak nějak "na sílu", na efekt, nemotorně zvládnuté a rádoby chytré. Je mi líto, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že autoři chtěli vymyslet něco, co tu ještě nebylo + šokovat. Bohužel to na mně nějak nezabralo. Nepopírám, byly chvíle, které mně dostaly - bohužel se však daly spočítat na prstech jedné ruky (moment, kdy policista přichází domů a přistupuje k němu jeho dcera nebo třeba záběr na dívky na přeplněné ulici s transparenty v rukách). O hereckých výkonech se mi ani přespříliš psát nechce: chvílemi mi připomínaly spíše lepší kusy z domácího videa, než plnohodnotný celovečerní film. Je možné, že je JISATSU CIRCLE totální pecka a já tomu jen nerozumím? Je... přesto se nepočítám k těm, kterým "japonská poetika" nic neříká nebo kterým se nelíbí. Jen odmítám vidět originalitu, invenci a kumšt ve všem, kde je více než 90% herců se šikmým okem. Shrnuto a podtrženo: Imho rádoby chytrá a thrillerovitá, nihilismem prosycená podívaná, která mně však (bohužel) nechala chladným. (22.12.2004)

"Když se zabiješ, přerušíš spojení sám se sebou?" aneb divní a filosoficky rozervaní Japonci se snaží ponořit sami do sebe. Na základních školách prý zavedli volitelný předmět "Jak spáchat harakiri snadno a rychle, ale neuříznout si při tom ostudu." Původně jen pro chlapce, zatímco na dívky zbylo vaření, háčkování a cudné cupitání s nožkami u sebe. Cha! Dnes již strašidlo genderové vyváženosti dorazilo i pod Fudžijamu a zplodilo tento podivný, (režisérsky) sebevražedný film o smrtící síle reklamy. Plný dívčího chcichotání nad tím, že kolektivní sebevražda je děsně cool. Zajímavá exkurze do odlišné japonské mentality, která je o pár kulturních levelů jinde (výš či níž?), než ta naše, středoevropsky konzervativně zaprděná. Poslední třetina filmu už naprosto mimózní a smysl postrádající. Ovšem na zvrácených sebevražedných scénkách jsem si pošmáknul, ne že ne. Dostatečně morbidní a ujeté, dokonce i na Asii. Například Tokio Expres u nástupiště číslo 8. Desítky amputovaných nožiček i ručiček, pukající hlavy... moc pěkný masakr. Bohužel jsem si v tom fofru ani nevšiml, kdo vlastně na nástupišti zapomněl tu tašku? (14.02.2015)

Suicide Club disponuje atmosférou podle mě ještě silnější a depresivnější než proslulý Battle Royale. Už úvodní hromadná sebevražda patří k těm nejděsivějším momentům, co jsem kdy ve filmu viděl. Škoda, že v druhé půli snímek trochu ztrácí směr a závěr poněkud vyšumí. Jinak ale určitě patří k tomu nejtemnějšímu a nejšílenějšímu z japonské produkce, co jsem zatím viděl. (10.03.2007)

Pro pořádné pochopení a tedy i ohodnocení se na film nejspíš budu muset podívat ještě jednou, ale i tak můžu říct že se jedná o velmi zajímavou záležitost s působivou atmosférou (zejména v první polovině). Naneštěstí je v něm také několik naprosto zbytečných scén a dokonce i dějových linií které zážitek z filmu dost ničí a do děje a stylu filmu vůbec nezapadají (mluvím hlavně o celé části s Genesis a scéně s krájením ruky) (28.12.2006)