Réžia:
Šion SonoScenár:
Šion SonoHrajú:
Rjó Išibaši, Masatoši Nagase, Mai Hošó, Takaši Nomura, Rolly, Takatoši Kaneko, Kendžiró Cuda, Jukidžiró Hotaru, Kimiko Jo, Kei Tanaka, Tošijuki Kitami (viac)Obsahy(1)
Tokijská policie se ujímá podivného případu masové sebevraždy 54 středoškolaček a během vyšetřování zjišťuje, že tento konkrétní incident byl jen jedním z mnoha projevů ohromného sebevražedného šílenství, které Japonsko neznámo proč zachvátilo.
Kontroverzní snímek JISATSU SAAKURU vzbouzející silně protichůdné a bouřlivé reakce tématicky vychází ze stejnojmenného komiksu, režisér Sion Sono na něm založil svoji knihu a samotný film následovalo ještě volné pokračování: NORIKO'S DINNER TABLE. JISATSU SAAKURU rovněž obdrželo ocenění za nejprůkopničtější snímek roku 2002 na festivalu Fant-Asia. (kiddo)
(viac)Videá (1)
Recenzie (166)
Aziati majú zrejme najzvrátenejší pohľad na hororový žáner. Horor a technológia majú v tamojšej kultúre veľké zastúpenie. Pritom kombinácia týchto dvoch aspektov potom dostáva nový rozmer. SUICIDE CLUB nemožno označiť za niečo prevratné, ani v rámci tamojšej, ani v rámci svetovej strašidelnej kinematografie. Ide o kontrastný snímok, kde sa krvavé zábery prelínajú so scénami vystúpení neplnoletých popových speváčok, pričom to vyzerá všetko tak trochu amorálne. Ale o čom by to v krajine vychádzajúceho slnka bolo, keby to nešokovalo. ()
Od Sona jsem viděl mnohonásobně lepší kusy. Film jako celek stojí za houby, ničím mě neoslovil ani neupoutal, popravdě jsem jeho konec ani příliš nepochopil (na svou obhajobu uvádím, že jsem při něm trochu klimbal), zaujaly mě v něm jen nějaké dílčí detaily (například pásy z odřezané lidské kůže) a sem tam nějaká scéna (třeba radostná hromadná sebevražda dívek v metru, při níž jsem si vzpomněl na Ladislava Klímu a jeho ideu radostné sebevraždy, jakožto projevu absolutní božské vůle v člověku). A líbila se mi roztomilá holčičí skupina, asi si jí stáhnu do auta. Ba ne, kecám, nestáhnu, nejsem magor. ()
Suicide Club disponuje atmosférou podle mě ještě silnější a depresivnější než proslulý Battle Royale. Už úvodní hromadná sebevražda patří k těm nejděsivějším momentům, co jsem kdy ve filmu viděl. Škoda, že v druhé půli snímek trochu ztrácí směr a závěr poněkud vyšumí. Jinak ale určitě patří k tomu nejtemnějšímu a nejšílenějšímu z japonské produkce, co jsem zatím viděl. ()
Až na ty sebevraždy je film totálně o hovně. Děj žádný, dialogy nudné a pointa mohla být vysvětlena mnohem lépe. Jde vidět, že rozpočet filmu byl malý, když krev vypadala jako omáčka z guláše a to ještě přeháním. Námět filmu je dokonalý, prototže nikde neuvidíte skok 54 školaček pod vlak, kde kosti praskají a krev stříká až na druhé nástupiště, ale jinak tento film nenábízí nic. ()
Právě jsem viděl Suicide circle a zanechal ve mně stejně smíšené pocity jako nedávno Bloody aria. Hodně mi v názoru pomohlo zjištění, že jde o adaptaci komixu, protože do té doby jsem netušil, jestli si ze mě dělají prdel, nebo to myslí vážně. A pokud jsem to správně pochopil, tak v textu písničky pod závěrečnými titulky je zdůvodnění existence filmu. Citace písničky: "Já vím, bylo to strašidelné, ale snad vás to i trochu pobavilo. A možná vám to otevřelo oči a budete teď víc naslouchat druhým, ať je to kdokoliv." Dávám za tři, protože jsem nerozhodný mezi znechucením a pobavením. ()
Galéria (9)
Fotka © Earthrise
Zaujímavosti (5)
- Popová skupina Desert je fiktivní a vytvořená jen pro tento film. Reálný je jen zpěvák Rolly Teranishi. (Terva)
Reklama