Kroužek sebevrahů

Japonské dny lumíků… Kriminální drama s hororovými prvky, co se nenuceně přehoupne do lehce muzikálového mindfucku beroucího si na paškál pubertální zbožňování idolů, komunikační sílu internetu a hlavně tradiční Nippon důvod k dobrovolnému odchodu ze světa - nedostatek sebeúcty. Ubrat plyn v úsměvných gore efektech, symbolice a jinotajích, naslouchalo by se asi mimoasijskému divákovi lépe, nicméně pak by to už nebylo to pravé Shionovo Sono japonské společnosti.. To já mám k sobě dobrý vztah - kdykoliv slyším Justina Biebera, mám nutkaní hodit pod vlak jeho, nikoliv sebe.. (18.09.2012)

I když si to někteří myslí, nejedná se o další záležitost z řady „japan shock“ snímků. Ve skutečnosti jde o zcela nezávislé a vyjímečné dílo moderní japonské kinematografie. I tak samozřejmě patří k tomu druhů filmů, jaké se známým obvykle doporučují se slovy „něco takového jste ještě neviděli“. Snímek obsahuje prvky horroru, detektivky i muzikálu. Pohrává si s filosofií, surrealismem, sociální kritikou a v neposlední řadě i s divákem samotným. Avantgardista Shion Sono zvolil pro svůj prozatímní opus magnum značně šokující a naturalistickou formu, která kolem něj vytvořila aureolu těžko stravitelné bizarnosti. Emocionální bomba, která si rozhodně zaslouží pozornost každého inteligentního filmového fanouška. (11.04.2005)

Asijské filmy obecně nemusím, prostě mi něčím nesedí. Tohle je další z řady takových. Jediné slovo co mne napadá je DIVNÝ. Ani v pozitivním, ani v negativním smyslu. Suicide Club má svůj feeling, chvílema je i úsměvný, jenže hned v zápětí se zvrhne v pořádnou psychárnu. Vidět padesát rozesmátých japonek ve školních sukýnkách jak se chytí za ruce a skočí pod vlak tomu říkám psycho. Nebo když se najednou a spontánně pár spolužáků rozhodne zaplachtit si ze střechy školy, stylem jakoby se jednalo o nějaké přestávkové rozptýlení... Jenže tahle scéna mi přišla totálně nereálná. Celkem zajímavý a působivý film, ale stejně mi nepasoval. (06.01.2008)

Nekoukám na filmy pana režiséra popořádku, takže to, že jde po pětihvězdách o první zklamání, vlastně nic neznamená. Varovat mě asi mělo, že jsem film rozkoukal během cca šesti let asi čtyřikrát. Ne že by nešlo o silné a sdělné téma (o současném Japonsku, a to nikoli jen v prvním plánu, ale i mezi řádky)... Ale tak hrozně moc věcí je samoúčelných a na efekt, že mě to až hodně štvalo. A třeba Batoru rowaiaru to generační apod. výpovědí nesahá po kotníky... (23.10.2013)

Čistou hodinu jsem měl za to, že sleduji vcelku seriózní a originální detektivku, kde až na pár cákanců krve vlastně nic tak strašně šokujícího, bizardního či zvrhlého není - o to víc jsem s napětím čekal, kdy "to přijde" a dostane se mi nějakého bližšího vysvětlení... Bližšího vysvětlení, které když přišlo, tak působilo jako pořádný kopanec do žeber, leč jsem od toho nemohl odtrhnout oči... Vzhledem k tomu, že japonskou kinematografii téměř vůbec neznám (až na pár komerčáren, samozřejmě), bylo pro mě i to "filmové prostředí" v podstatě nové a upřímně jsem čuměl jako vyvoraná myš, jak umí v tom Japonsku točit, protože něco obdobného jsem doposud nikde neviděl. Svou hloubkou, propracovaností a celkovou kompaktností mi to připomnělo Kubricka, navíc je z toho cítit extrémní kritika společenských poměrů, snaha poukázat na to, jak velmi snadno jsou lidé ovlivnitelní a co se týče nějakého hodnocení - tohle asi nejde hodnotit nějak průměrně nebo jen na oko či na to aplikovat nějaká obecně stanovená měřítka... Buď to neskousnete a zatratíte to, nebo tím budete naprosto fascinováni... (01.05.2011)