Zápisník alkoholičky

V nezvykle zaplněném  kině jsem se ocitl v obklíčení  žen 45+ s propašovanými lahváči, což úplně neavizovalo kinematografický zážitek století. Zápisník alkoholičky jsem ale určitě  vnímal jako jeden z očekávanějších filmů letošního roku, kterému bych měl věnovat pozornost. Tvůrci  se dokonce snaží film vizuálně obzlášnit zpomalovacími záběry nebo snovými momenty s kamerovým filtrem. Téma sice nepřináší nic originálního, ale vzhledem ke své vděčnosti mělo jistý potenciál. Ten se ale spíše rozplzl a nebyl úplně naplněn. Pro mě osobně především kvůli často nepochopitelné střihové skladbě, kdy jsem měl pocit, že film není vyprávěn moc kontinuálně. Takový rozklad osobnosti, první krizi, druhou krizi a návrat do normálního světa bych asi chtěl vidět ztvárněnou více postupně a detailně, po kručkách, jak to pěkně chronologicky šlo.  Tohle bylo zkratkovité. Ani jsem moc nechápal, jak na sebe některé scény navazují a v jakém stavu se zrovna hlavní hrdinka nachází (odmítne víno na mejdanu s kamarádky a jde domů, STŘIH cestou se zbaví do nějakého baru,, STŘIH  leží opilá na oslavě dcerky STŘIH - divný, ne? A takových momentů tam je víc) . Od Dana Svátka jsem na podobné téma před lety viděl Úsměvy smutných můžu a podle mých matných vzpomínek a komentáře měli taky podobný problém s útržkovitosti. U Alkohličky se zřejmě jenom zopakoval a ještě prohloubil.  Obavám se, že tohle je případ filmů, které jsou ušlechtilejší tím, že vytáhnou osvětové téma do veřejného prostoru, než kvalitou.  Vlastně pořádně ani nevidíme ten první spoušteč stavu hlavní hrdinky a většina toho údajného ,,pití´´ se taky děje mimo záběr. Místo toho tvůrci vlastně věnují hodně prostoru vztahovým trablům hlavní dvojice a tahle linka už mi přišla bohužel úplně nepochopitelná. V alkoohlické lince jsou občas jsou záblesky momentů, které jsou tak odlehčené a rozverné, jak asi měly byt, a které jsou tak depresivní a existenční, jak asi  měly být. Mimochodem, hudební doprovod super! Začátek je spíše odlehčený, i když třeba nepatřičně, ale tahle poloha filmu není njak extra hrůzná. Pak už se blížímě ke tíživějšímu dramatu. Jenže později začně vztahová linka válcovat alkoholickou a to už jsem se v tom naprosto ztratil,. Těžko říct, co chtěli tvůrci vlastně natočit. Každopádně ten vztah hlavní dvojice jsem nějak nepobíral. Možná takhle někdo zvláštně  funguje a já k tomu jen nemám životní zkušenosti.  V závěru jsem se už dokonce ztratil v tom, s kým právě hlavní hrdinka je (objeví se chlápek z lečebny, pak zmizí, pohádáme se s manželem, ale začneme se zase vídat....jenže najednou se po půlhodině zase vyrojí ten z léčebny se kterým máme jet na výlet). Srdceryvné dojímavé finále vůbec nefungovalo a dostal jsem u něho bohužel výtlem. Nejdřív jsem uvažoval o vyšším hodnocení.  On je asi hlavně  problém, že  mezi Terezou  Rambou a Miloslavem  Königem nepanuje absolutně žádná chemie! Každý jako by si hrál jiný film.  Toho Königa registruji podruhé a štval mě už jako manžel Křenkové loni v Úsvitu (!), takže příště už prosím radši k žádným herečkám nedávat. Zato Tereza Ramba se dost snaží. Možná tento vyloženě ,,svůj´´ film neutáhla úplně stoprocentně (úplně jsem ji nevěřil některé hádky s manželem, ale můžeme to zase svést na  Königa), ale ona je na tomto filmu jednoznačně  to nejlepší a nejpřirozenější. (11.07.2024) (menej) (viac)