Elizabethtown

„Řeknu vám, že v poslední době se ze mě stal znalec posledních pohledů. Čili pohledů lidí, kteří si myslí, že vás vidí naposledy. Začal jsem ty pohledy sbírat.“ Hlavního hrdinu jsem si velice rychle oblíbil díky jeho vnitřním promluvám a také opravdu nezáviděníhodné situaci („Jsem v pohodě.“). Upřímně jsem se bavil, ať už jeho uvítáním v práci, přijetím u šéfa (výborný Baldwin), příchodem domů (kolo s nožem!) či následným seznámením s Claire (naprosto odzbrojující Kirsten). Pak přišlo setkání s rozvětveným příbuzenstvem a výskyt humoru bohužel klesl. A to je největší problém snímku, rodinné scény (vyloženě pobaví jen ty s přítomností Susan Sarandon, která si kupříkladu smuteční řeč vyloženě ukradla pro sebe). Některé z nich sice dokážou vyloudit člověku úsměv na tváři, ale většina z nich je naprosto obyčejná, skoro až nezáživná. Oproti tomu pasáže s titulním párem jsou výtečné, tuhle pohodovou (místy navíc docela dost vtipnou) romanci jsem si moc užíval. A tyhle 2 roviny se po celý film střídají, až se Elizabethtown překlopí na téměř čistou roadmovie (která mě, pravda, začala bavit až ke svému konci) s jedním důležitým rozhodnutím k závěru. Takhle mi to vychází někam na rozmezí 3/4* (a převažuje to spíš dolů), avšak za odkazy na Prázdniny v Římě, Snídani u Tiffanyho, stylové hudební vystoupení a rozmanitý soundtrack (teď zas budu několik dní jak magor poslouchat pořád dokola kytarové sólo z Free Bird, fakt děkuju) zvolím přece jenom vyšší variantu. „Haló.“ – „Musíš se vrátit! Máma se rozhodla, že se naučí vařit.“ – „To snad ne! Přijedu brzo!“ (22.03.2015)

Popravdě, moje největší obavy pramenily z účasti Orlanda Blooma, nakonec to však nebyl on, koho jsem s povděkem přijímala mimo obraz, ale Kirsten Dunst. Díky její megavlezlé Claire a scénáři psaném na koleni, zejména v případech nesmyslných dialogů, probíhajících mezi romantickou dvojicí, se mě neodbytně zmocňovaly pocity, že něco špatného snědli buď oni, nebo já... příznaky otravy se začaly vytrácet až s poslední půlhodinou, skrývající nejedno příjemné překvapení - od velkolepé smuteční párty, přes krásnou Susan Sarandon, až po scénu s hořícím ptákem za kvílejícího "Free Bird"... to nejlepší však přišlo se vzácným uměním naslouchat a vyústilo v dojemnou rozlučkovou road movie. Ale ať počítám, jak počítám, vzhledem k předchozí půldruhé hodině v křeči mně nevychází víc, jak 40%. (24.09.2013)

Začátek naprosto božský - botové fiasko, svérázný šéf Alec Baldwin a první setkání s Kirsten Dunst – říkal jsem si, že tenhle film určitě zahýbe s mým top 100. Jenže ono to pak s příchodem do Elizabehtownu začne být podivně slaďoučký, umělý, patetický a Bloom otravnej a pěkný Kirsten málo. A ta přaslazenost se stále stupňuje a ani to neskončí odporně veselou smuteční hostinou, ono to ještě pokračuje očistnou cestou přes státy při který se Bloom děsně řehtá, když si povídá s urnou za zvuků vlezlýho cajdáku!! No málem jsem se z toho všeho už poblil. Cameron Crowe natočil jeden z nejlepších filmů všech dob, geniální rockový trip Almost famous, co se stalo, že si to u Elizabethown neuvědomil a hází po nás chemickou cukrovou vatou? (04.05.2010)

„Selhaní je jenom nepřítomnost úspěchu.“ Vyhazov z práce za velmi nákladný průšvih a než Drew stihne naplánovat a především uskutečnit svůj technicky zvláštní odchod z tohoto nevděčného světa, předběhne ho s úmrtím otec. Takže je potřeba sebevraždu odložit a vydat se na cestu vstříc davu příbuzných. Byl totiž vybrán, matkou a sestrou, jako nejlepší a nejúspěšnější zástupce rodiny. A ke všem nepříjemnostem dne, se mu připlete do cesty, ještě nečekaně vlezlá letuška. Film je zvláštní všehochuť různých žánrů, ale mě osobně okouzlil jeden nekončící telefonní rozhovor, během kterého stihnete dojít domů a potom si uvařit, obstarat kočku, vyprat, najíst se, vykoupat a pořád se nedokážete toho hlasu nabažit. A přitom si povídáte vlastně s někým, koho neznáte. A kdo tohle nezažil, ten tenhle film .... asi nedocení. (25.01.2006)

Zvláštní. Na první pohled banální sbírka kýčovitých klišé a bizarních figurek ze sady „svérázná rodina“, nezáživný příběh, nepříliš věrohodný Orlando Bloom a vtípky, kterým se příliš nedařilo proniknout k humoru, takže to pomalu začínalo vypadat na fiasko. Jenže pak se z toho nenápadně začalo vynořovat cosi, co, ač nikdy nevysloveno, mě silně zasáhlo nejen tím, jak dokonale to souznělo s mými pocity a postoji. Navíc se přidaly skvělé scény telefonického maratónu, pohřební vyznání Susan Sarandon a vše ještě jistila okouzlující Kirsten Dunst, která pokaždé když se objevila na scéně, učinila svou bezprostředností z filmu tak kouzelné místo, že se ho člověku nechtělo opouštět. (14.04.2010)