Modigliani

Prokristapána, co to mělo být?! Souhlasím s názory uživatelů: Joski, Blaster33. Kdybych měla napsat všechny výhrady, které mě v rychlém sledu napadaly během sledování téhle zpotvořeniny, bylo by toho neúnosně moc na krátký komentář. Ale hned první věc: odporný manýrismus hollywodského mustru, který spáchal řetězec nesmyslných klipů - inu, každých dvacet sekund se musí stát něco šokujícího, aby na to debil vydržel koukat. Ano, debil bez mozku. A kdyby mozek měl, bleskové nesmyslné zvraty mu prostě nedají čas, aby ho použil. Takovou fůru hovadin nakydanou do jednoho rádoby životopisného snímku jsem vážně nečekala. Stačí jen ty drobnosti: prozpěvování Edith Piaf v roce 1919 (či 1918?), chuděra, asi vrněla z dětské postýlky. O stylově nejenom anachronickém, nýbrž zhovadilém rapování během "souboje" budoucích velikánů světového malířství už se v komentáři zmínil jiný... A chudák Mistr Renoir je zde předveden jako starý kšeftař, který má dobře spočítáno, co si za své umění pořídí pěkného do baráku. Fujtajxl! Nejhorší je samozřejmě absolutní nedostatek jakékoli věrohodné psychologické motivace jednání postav, a to všech. A obtloustlý fotříkovský macho Andy Garcia coby umírající 35letý tuberácký bouřlivák a citlivý kumštýř Modigliani? Já Andymu nevěřila dokonce ani tu ledabylou ožralost, ani upocený hašišový rauš. Pořád to byl jakýsi nadutý chlapák, co "má všechno pod kontrolou". A samozřejmě všude jak sláma z bot vylézal Americký sen, tentokrát mezi pařížskou bohémou! A americký western - kolikrát v tomhle filmu museli umělci and Company tasit kolt, aby se něco dělo, když už se nemaluje. A to se tam fakticky malovalo jen málo, maloučko, poněvadž všichni výtvarníci, jak známo, většinu času prochlastají, prodrogují, proboxují a prošukají, takže na plátno akorát honem cosi máznou a už zase letí. Pravda, pokud zrovna nárazově nesoutěží o pohár v nejvyšší lize, to pak makají u stojanu, až se z nich kouří. Kam se hrabe NHL. Nebo šampionát v boxu? Jasně, a tudíž Modigliani neskončí v deliriu, leč musí ho krvavě umlátit nějací lupiči, patrně proto, že už na první pohled vypadal jako těžký pracháč. A zase americký mustr: jádrem příběhu a nosným konfliketm musí být jakýsi souboj (bohužel, ani ne v pravé poledne). Zápas muže proti muži. Umění je přece boj! Přičemž se zcela pominou základní věci: umění je v prvé řadě boj umělce samotného se sebou. Dále je to boj umělce se společností. Jenomže sociálním podmínkám se hollywoodské kraviny samozřejmě vyhýbají jako čert kříži. A tak Modigliani je sice na tom bídně, nicméně to je absolutně nedůležité. Vždyť si tak pěkně popíjí, řádí, paří, hulí... Kromě exekuce z dětství žádná ekonomická tragédie. A když postavy jaksi svou vlastní bídu ani nevnímají, jak by ji mohl vnímat divák? Opakuji: tenhle "film" mě neskutečně nasral. A to je ještě hodně noblesní vyjádření! (17.04.2011)

Snímek v mých očích zabíjí skutečnost, že naprostá většina věcí, které se v tomto "životopisném" snímku odehrají, je vycucaná komplet z prstu. S výjimkou toho, že Modigliani tedy maloval v tomto stylu, žil bohémský život, měl tuberkulózu, brzo umřel a jeho milá to nenesla úplně nejlépe. Všechno ostatní je lež. Jinak krom Picassa (který byl ale nacastován dost nesmyslně), je to teda hodně nesympatická sebranka lidí. V momentě, kdy už se schyluje k soutěži, to nabírá na obrátkách a bavil jsem se dobře, první hodina je ale slabá. (09.11.2020)

Život búrliváka „Modiho“ by poskytol materiál aj na päť ťažkotonážnych filmov. Režisér Mick Davis akoby sa však náročnosti a uhrančivosti ponúkanej látky zľakol a namiesto nervovoparalytickej drámy nám servíruje letný koktejl. Okrem všelijakých sirupov a kociek ľadu je tu síce aj pár kvapiek nefalšovaného absintu, ale na poriadnu opicu to nestačí. Voľné narábanie s faktografiou ešte Davisovi možno tolerovať, viac mi prekáža, že sujet rozbil do nie vždy konzistentnej mozaiky. A ešte viac to, že Modimu upiloval rohy a odstrihol chvost a vtlačil mu skôr podobu romanticky nesvojprávneho rojka nepochopeného dobou a spoločnosťou /čo je stáročia nemenná, petrifikovaná predstava veľkej časti populácie o „tých umelcoch“/. Modi bol nepochybne citlivá dušička, ale aj surovec a grobián /Jeanne by o tom vedela rozprávať celé hodiny/, zmietaný démonmi šialenstva – ale takto ho scenárista skrátka vidieť nechcel - a Andy García by to možno ani nezahral. Neomylnou ranou do čierneho je casting postavy Jeanne Hébuternovej – Elsa Zylberstein je týpek, ako by si ju namaľoval sám Modi. Vo výkonoch dvoch protagonistov – Garcíu a Djalila, je viac teatrálnosti než stotožneného herectva, možno aj preto z filmu kvapká namiesto krvi ľahké červené víno. Kvôli niektorým silným miestam som už takmer siahal po štvrtej hviezdičke, ale viac ako ľahučký nadpriemer to žiaľ, určite nie je... (19.07.2006)

Psíček a mačička boli na polievku dvaja, Mick Davis bol jeden a predsa sa mu podarilo zrežírovať podobný magľajz ako jeho zvieracím predchodcom. Eklektická zmiešanina rôznych prísad naládovaná do príbehu, ktorého osou sa stala umelecká rivalita dvoch výstredných maliarov. Držať palce však nebolo prečo výraznejšie ani jednému z nich, či lepšie povedané - z hľadiska ich diela: obom rovnako. Historky dokresľujúce duel sprevádzala hudba rôznych žánrov, no jej spoločným znakom bola nevhodnosť konkrétnej skladby k danej scéne. Všetko pod patronátom zjavovania sa mladého Modiho, ako akéhosi morálneho výkričníka výčinov toho staršieho. Plus ďalšie halucinogénne scény, ktoré mali byť spolu s mladým Modim akýmsi príslovečným korením, zvýrazňujúcim chuť. V tomto prípade to chuť zážitku ale posúvalo skôr do želéovitého mdla. Výsledkom sú také umelecké amarouny - bez výraznejšej chuti, zápachu. Bez dôvodu udržať si tento zážitok, podsúvajúci myšlienku o umeleckej tvorivosti vzbudzovanej predovšetkým súťažami, nejako dlhšie v pamäti. Milenci z Montparnassu od Jacquesa Beckera z roku 1957 vyhrávajú nad týmto zlepencom na celej čiare. (09.02.2014)

S týmto filmom som musel dosť bojovať, aby som ho vôbec dopozeral do konca. Celkovo mi totiž príde akoby v ňom nič do seba nezapadalo, ale neviem presne vypichnúť čo konkrétne. Výprava a kamera mi prišli prinajlepšom poloprofesionálne, hudba sama o sebe dobrá, ale akosi sa nehodiaca k obrazu, nepatrične obsadený herci zas prehnane teatrálny a ich postavy nesympatické. Titulný hrdina je nadaný maliar utápajúci svoj talent v alkohole, drogách a bohémskom živote, neustále v dlhoch a žijúci v špine. Keby som aspoň mohol povedať, že jeho osud bol strhujúco rozprávaný a s napätím som čakal, ako to s ním celé dopadne. Ale pravdou je, že v tomuto spracovaniu sa vo mne nepodarilo vykresať čo i len iskierku záujmu. A ako som sa neskôr dozvedel, tak snaha o nejakú historickú vernosť bola na samom okraji záujmu tvorcov. Jediné plus za tragickú postavu Modiglianovej femme fatal v pôsobivom podaní úplne neznámej Elsy Zylberstein, ktorá ho napriek všetkej bolesti čo jej pôsobil milovala až za hrob. 3+/10 (23.07.2023)