Už tu nežijeme

Americký nezávislý film zpravidla poznáte podle toho, že se v něm řeší nedořešené rodinné vztahy, dospělí lidé po sobě křičí kvůli jiným dospělým lidem, všichni všechny strašně nenávidí a přitom se vlastně milují a celé je to stejně jenom o sexu a penězích. Méně známí herci v podobných filmech účinkují, aby se stali známějšími, ti známější, aby nám dokázali, že umí také hrát, nejenom se usmívat do objektivů fotoaparátů. Právě snaha něco dokázat je vlastní snímku Johna Currana. Spočívá v tom jeho největší síla i slabina. Snahou o co nejsyrovější zachycení rozpadu dvou manželství připomíná nějakou evropskou „intelektuálštinu“, akorát zde jde více o tělo než o duši. Evropská „intelektuálština“ to ovšem není, pouze jí chce být, což je nejpatrnější na „hlubokých“ scénách, kdy hlavní hrdina běží lesem, do toho vidíme prostřihy na jeho soulož s milenko a slyšíme znepokojující hudební tóny. Způsob, jakým Curran příběhu dodává hloubku není ani trochu nápaditý a ačkoliv natočil přesně takový film, jaký se od amerického „nezávisláka“ očekává, je to film chladný, odtažitý a pohřbívající veškeré umělecké ambice paradoxně přílišnou ambiciózností. Asi to má působit sofistikovaně, režisér mne však nedokázal přesvědčit, že si takto na něco sofistikovaného jenom nehraje. Ne všude platí „méně je někdy více“, ale zrovna u podobného námětu nepochybně ano. Kéž by tvůrci zůstali u metafory se semaforem, coby věcí či pocitem, jenž nám brání pokračovat v bezstarostné cestě životem. A okamžitý rozjezd nemusí být vždy tím nejvhodnějším rozhodnutím. Curranovi by neuškodilo, kdyby více důvěřoval svým hercům a nabídnul jim více scén „zadumaně sedících a mlčících“, jejichž síla by pak rozhodně nespočívala v intenzitě křičených vět. Přitom všechno, co herci měli zahrát, zahráli skvěle. Hlavně obě ženské představitelky; „Lynchova herečka“ Laura Dernová má však stejně jako Naomi Wattsová tu nevýhodu, že její postava je příliš nevýrazně napsaná a nejspíš ani nebudete vyvíjet nějakou snahu, abyste si jí zapamatovali. Kolik podobně nešťastně zamilovaných žen jsme již mohli vidět? Desítky? Stovky? Naprostým vyredukováním výstředností se postavy sice stávají věrohodnějšími, avšak zapomenete na ně bezprostředně po zhlédnutí (tuto vět bych prosil vytesat na svůj náhrobek :). Už tady nežijeme (proč taky) se utápí v šedi nevýraznosti po stránce obsahové, stejně tak formální. Není to film nezdařený, ví, co chce říct a říká to globálně stravitelným způsobem a navíc… na Naomi je opravdu moc pěkný pohled (čím to, že jsou všechny Australanky tak krásné a talentované?). 70% (29.10.2007)

Nezávislý film kanadské výroby neposkytuje žádné pohledy na komplexní oblast partnerských vztahů, je zaměřen pouze na jeden aspekt - oblast, kde se vztahy rozpadají - a tam je hořký, realistický i když překvapivě ne příliš dramatický což je pro mne trochu zklamáním. Není tam dostatek prostoru ukázat, co kdysi mohlo být dobré ve vztazích, aby jejich rozpad znamenal zodpovězení zásadních otázek. 70% Produkce: Front Street Pictures (12.11.2017)

Tento snímek si nechávám na pozdější dobu, kdy konečně dospěji k názoru, že jsem schopný pochopit komorní drama a ještě k tomu navíc nezávislé. Poněvadž jsem na rozdíl od kolegině Charlosiny již mnoho let v manželském vztahu a úděl ženy v domácnosti (tedy té své) mám do podrobna prostudovaný, nemám odvahu tu "vztahovou partnerskou výpověď" shlédnout. Nu, ... možná až v penzi, ale to je ještě daleko. :-) (23.07.2008)

Skvělé komorní drama o prohození manželských párů mezi přáteli. Co je k tomu vedlo, když ke všemu mají malé děti a vlastně celkem spokojený život? Někdy ho mít můžete a šťastní nebudete, tak jako excelentní Laura Dern a Mark Ruffalo, kterým sekunduje Naomi Wats a Peter Krause. Když nemáš štěstí, nemáš ani lásku. Jo. (24.12.2012)

Složité jsou vztahy mezi lidmi a ještě složitější je láska. Dva manželské páry se ocitnou v situaci, kdy musí řešit, co udělají se svým životem. Jack je pro mne nejpodivnější postava, protože svůj vztah k Edith si chce ospravedlnit napadáním Terry, která mi jako jediná přijde zcela nevinná a nešťastná. Hank je člověk, který ve své podstatě všechno zavinil, ale uvědomí si to pozdě a Edith mně osobně vadila nejvíc. Jakkoliv byla nešťastná, tohle se prostě nedělá, ne na úkor přítelkyně. Velmi zvláštní mi přišly děti, u Lindenů velmi vnímavé a pozorné a malá Evansová uzavřená a netečná. Vynikající herecké výkony všech a velice dobrá hudba. (20.09.2005)