Zmeškaný hovor

Milujem strašidelné zámky v lunaparkoch. Jarmorková invenčnosť potulných komediantov i výmyselníkov zo stálych zábavných parkov je v dokonalých prípadoch rozkošne pastelovo zvrátená a morbídne úchylná. V tých horších sa dá aspoň zasmiať, no a v tých najslabších sa dá aspoň na chvíľu pobudnúť za dňa v tme. Zmeškaný hovor mi pripomenul atmosférou blúdenia očami diváka v temnote plátna, v snahe niečo zachytiť, práve strašidelné domy. A z tohto pohľadu ide o priemer. Slabinou je práve absencia momentu prekvapenia a z neho plynúceho strachu (až na pár výnimiek ide o opozeraný štandard). Potešil záver, odkazujúci na teritórium akýchsi zvrátených hier, kombinujúcich v rovnoprávnej rovine sadizmus so samaritánstvom a poukázanie na to, že len zneužívaní v detstve môžu pochopiť násilnosti ostatných. No a z pohľadu strašidelného zámku zaujalo podanie sklenej nádoby z embryom naloženým v tekutine do rúk vystrašenej dievčiny. To by bola pri jazde vozíčkom labyrintom hrôz s dámou Vášho srdca iste trefa do čierneho! (11.06.2008)

Japonský Nezvratný osud. Mrazivo-vyvražďovací mysteriózny ducharský horor. Japonci fakt vedia, ako vystrašiť diváka a dohnať ho k nočným morám, ako je napríklad už nikdy nenechať pootvorenú skriňu. Aj keď je pravdou, že temer všetky japonské hororové snímky sa nesú v jednom v a tom istom základe čoby "zlobivý duch". Tak toto je pre mňa jednoznačne najlepšie a najhrôzostrašnejšie stvárnenie. Niekoľko týždňov som nemohla zo seba striasť myšlienku na mobil-zabiják a vyzváňací tón znamenajúci ortel smrti. Taktiež aj nočné mory, kedy som nedokázala zaspať bez zasvieteného svetla a bez náznaku civilizácie aspoň v podobe rádiá. Už len preto neupustím ani jednu hviezdičku. (08.05.2008)

Je mi úplne jedno, koľko týchto šikmookých duchárskych filmov som už videl, tie utopené, rozložené, neústupné, naštvané, sklamané a utrápené ženštiny s mŕtvymi očami ma dokážu vydesiť stále rovnako. A keďže Aziati dokážu slovo Horor spojiť aj so slovom Príbeh, a na rozdiel od ostatného sveta je to pre nich prirodzené, hodnotím ZMEŠKANÝ HOVOR rovnako vysoko ako iné, hoci aj veľa nového do žánru neprináša. Vyplašil ma ? Párkrát k posraniu. Zaujal ? A ešte ako ! Keď niekto hodí na scénu upíra či zombíka, tiež ma nezaujíma, že som ich už videl – ale čo s nimi podnikne. A Miike názorne predvádza, že aj tento žáner odkukal excelentne. (09.11.2008)

Zmeškaný hovor považuji po Nenávisti za druhý nejlepší japonský horor, co jsem viděl. Jestli to něco vykrádá nebo kopíruje, je mi buřt. Scéna ve staré nemocnici mi pěkně brnkala na nervy, je dóóóst povedená. A vzhledem k tomu, že jsem nedávno viděl americký remake, bych klidně ještě i tu jednu hvězdu přidal. Ale možná by to mohlo být o něco kratší... (08.01.2010)

Zmeškaný hovor je tak nějak standardně zábavný duchařský horor ala Kruh a Miike nevypadá, že tohle by zrovna bylo to co umí nejlíp, každopádně by to ale nebyl Miike, kdyby se ve filmu neobjevily alespoň trošku ty jeho klasické hnusnárny. :) Takže jsou v maličké míře i tu, hlavně v tom šokovém závěru, kdy se bafá co to jde, co nejhnusněji a co nejstrašidelněji. Jinak je to hodně podle Kruhovského schématu s podivnými úmrtími, tentokrát za použití mobilu s hlasovými zprávami z budoucnosti. Nejde o herecké výkony a ani moc o samotný příběh, obojí je standard duchařského japonského hororu a vše postupuje dopředu přesně jak se to od tohoto žánru očekává a bez nějakých velkých inovací. Čím Miike straší nejvíc je především zvuk v různých nechutných podobách, kdy i úplně obyčejný zvuk z každodenního života najednou může být nepříjemný. V obrazové stránce toho nic moc nepředvádí, zlý duch je tradičně vlasatý a objevuje se až ke konci, kde ale o to víc bafá, a protože na režisérské stoličce sedí Miike, tak bafá o to hnusněji a ve fujtajblovém zeleném nasvícení :). A líbil se mi ten nápad s bonbonem. Takže až do konce takový průměrný vlasatý horor, který se v závěru přehoupne v hnusácký shocker až se nakonec vrátí do tradičního kruhovského závěru. :) (19.01.2010)