Love Story

Ale ano, je to rohodně ta ze vkusnějších a povedenějších citových vyděraček. Ovšem i přesto mě toto nebaví. Možná jsem jen neměl tu správnou náladu, možná na tom vážně není nic světoborného. Kdosi tu zmiňuje nádhernou hudbu. Já slyšel jen jednu klasickou pecku na tucet způsobů. Ani to není moc nápadité. Kdo ví, třeba napodruhé film zaboduje víc... (26.12.2009)

Tato romance je udělaná vskutku pečlivě a s láskou. Je to líbezné, poklidné, harmonické. A snad právě v tom je největší slabina filmu. Nepřináší žádnou dramatickou zápletku, ta nejzásadnější je známa již od úplného počátku a ostatně nakonec i ta plyne celkem poklidně a smířlivě. A vše, co je mezi tím, lze nazvat jako nalezení ideálu, respektive přesněji řečeno, jakési představě o ideálu. Neboť i v tomto případě alespoň jeden musí ustoupit ze svého původního plánu a představ o běhu dalšího života. Ale koneckonců po čem drtivá většina lidí prahne ze všeho nejvíce? Po harmonickém partnerském svazku, který vám dává sílu a smysl do života. Je to ideál, kterého není snadné dosáhnout. A tak se zde rozvíjí jeden sladký a šťastný partnerský vztah, plný pochopení, podpory a ladu. On, Oliver Barrett IV (hezounek Ryan O'Neal), pochází z elitářských kruhů prominentních boháčů. Ani vztah mezi ním a jeho otcem nevidím jako vyhrocený a plný nedorozumění a svárů, ale jako umanutou snahu syna vyčlenit se z očekávané dráhy jeho původu za každou cenu. Ve své podstatě není ani jeho cíl odlišný, spíše se nedokáže vyrovnat s tlakem, který na sebe z větší míry vytváří sám. A když už si něco vloží do hlavy, musí to uskutečnit všem navzdory. A tak vše směřuje ke spokojenému a finančně nezávislému životu, ke kterému by se dobral, i kdyby se nepokoušel vyhranit se ze stínu svého otce. Ona, Jenny Cavalleri (půvabná Ali MacGraw), pochází ze skromnějších poměrů, ale rozhodně ne z chudých. Má talent a ctižádost, kterou odkládá, když potká muže svého života. Z dalších rolí už je nutné zmínit pouze oba otce. Phil Cavalleri (John Marley) je milující a obětavý. Oliver Barrett III (Ray Milland) je také milující otec, ale tak obtížně hledá cestu ke svému zatvrzelému synovi. A tak vše ve své harmonii spěje ke svému předepsanému konci, kdy mohou mnozí utírat slzičky z tváří. A zůstává jen ta hudba. A lehce patetický slogan o tom, co znamená opravdová láska, ve které se nemusí žádat o odpuštění. (22.05.2016)

„Fakt to nebolí“ Je pozoruhodné, a vzhledem k doznívajícímu neklidu 60. let zároveň pochopitelné, o jak konzervativní melodrama projevili američtí diváci roku 1970 enormní zájem. Love Story představuje velmi opatrný návrat k jistotám. Spárováním dokonalých protikladů poukazuje na možnost překonání třídních rozdílů a následné obnovy ztracené rovnováhy. V 70. letech již poněkud archaický třídní rozdíl tvůrcům posloužil jako náhražka za palčivější společenské konflikty té doby – mezi různými etniky nebo příznivci odlišných politických směrů. Krásnou chudou dívku lze navíc snáze vydávat za bezchybný ideál. Jako křehké stvoření vybízí k opatrování, k vytváření pocitu finanční i jiné stability, kterou jí Oliver dokáže nabídnout. Ona ho na oplátku dostává od „zvířecí“ zábavy (hokej je ukázán jako dost agresivní hra) více mezi lidi. Vytvořením harmonického rodinného prostředí, které doma nenachází, Oliverovi poskytne podmínky pro nerušené studium. Sama přitom od sebe-zdokonalování upouští (už ostatně dokonalá je) a před kariérou dává přednost vidině rodinného života. City v jejím případě vítězí nad ambicemi, s nimiž ještě svést souboj Oliver. Jako v každém oidipovském dramatu, také zde je problematickou osobou otec – právě ten coby starý pragmatik syna nutí upřednostnit lepší společenské postavení před neziskovou láskou. Navzdory tušenému zvratu v poslední třetině je Love Story obdivuhodně bezbolestným filmem, měkkým, hebkým a voňavým jako čerstvě vyprané prádlo z televizní reklamy. Bez skutečně zlé postavy nebo negativní emoce je symptomem touhy po něčem čistém a nezkaženém, po nerealizovatelném návratu v čase (tuto nevratnost film také řeší). Ne v něm samotném, protože sám jakoukoli hloubku postrádá, ale v tom, co zosobňuje, spočívá opravdová tragičnost Hillerova filmu. 60% Zajímavé komentáře: Galadriel, DaViD´82, CheGuevara (09.11.2012)

Civilní, jednoduché, smutné, krásné, příjemné a romantické. Někdo bude nadávat na kýčovost a snahu o dojemnost, ale Love story přináší nejcivilnější romantiku, co jsem zatím viděl a nevydírá ani jinak nenutí diváka k ničemu. Vše je na něm a ten, kdo se nezamiluje do Ali MacGraw a jejich kouzelných hlášek, nemá city. Po dlouhé době jsem si zase jednou příjemně zabrečel... a ten nezapomenutelný hudební motiv ve mě bude vyvolávat pocity ještě pěkných pár let. Francis Lai a jeho zasloužený Oscar. (18.07.2009)

Právem oscarová hudba posouvá vyznění každé scény z obyčejné romance v něco mnohem důležitějšího a tragičtějšího. Přesto mi vadilo, že spousta důležitých témat byla jen načrtnuta, úvodní seznámení dvou sebevědomých a sarkastických lidí příliš samozřejmé (pro něj to možná mohla být výzva, já bych šel řpíště do jiné knihovny, jenomže žádný podrobnější popis film nenabídne) a závěr, od momentu, kdy se Oliver dozví pravdu, klouže od jednoho rantlu k druhému a my zůstáváme nezasvěceni a mimo pojetí času. (31.12.2009)