Synové a dcery Jakuba skláře

Seriál pro mne po letech překvapením. Škoda, že zhruba od roku 1945 (tímto rokem měl skončit) už nemá grády a ztrácí na tempu. Téměř k neuvěření je to, že až zas tak neagituje a komunisté jsou líčeni s neskrývanou střízlivostí až kritikou. I když postavy jsou černobílé, děj je maximálně zjednodušen, tak už to v seriálech bývá. Přesto je znát, že si s dějovou linkou dal Dietl práci. Doba o které je řeč přináší spoustu nepříjemných dějinných zvratů, které ve svobodné době scénárista vítá, ale v totalitě to komplikuje situaci. Jak se stavět k Rakousku- Uhersku, sudetským Němcům, Mnichovu, Únoru, aby se to Soudruhům líbilo a zároveň to nebyla sračka? Tvůrci do toho šli odvážně a prsama, až jsem se chvílemi divil, že jim to dovolili natočit. Agitka tam je, ale daleko daleko míň, než jsem čekal. Poválečných dějin se tvůrci očividně zalekli a raději řešili jen rodinné problémy. Vcelku ale nemám námitek. Stojí za vidění alespoň jednou. (30.03.2011)

Výborně obsazená a skvěle zahraná rodinná sága, která si ale ukousla poněkud velké sousto. Vměstnat osudy tolika postav a v tak velkém časovém rozpětí do pouhých třinácti dílů, je samozřejmě zcela nemožné, a tak jsme svědky velkých časových skoků a spousty, ne vždy zcela dopracovaných zápletek. Po technické stránce mě zpracování seriálu, také celkem neoslovilo a všudypřítomná rudá propaganda, kterou je sága "obohacena" v množství daleko větším než obrovském, na celkovém dojmu také zrovna nepřidá. Nebýt herců a scénáře, seriál by se asi rychle ocitl v propadlišti dějin. Takhle to vydá alespoň na ty tři hvězdy. (09.07.2013)

S potěšením jsem se po čase znovu podívala na jeden z posledních seriálů Jaroslava Dietla, který charakterizuje rozsáhlý mnohogenerační příběh, výborní herci a skvělé herecké výkony. Z kladných postav se mi líbil Jiří Krampol a jeho černý humor v roli hostinského Pepy. Ještě více mne zaujal Petr Čepek, který v roli drsného hospodáře předvedl velmi působivý výkon. Nejskvěleji si vedl v záporné roli mstivého udavače Petr Haničinec, který ji zahrál s gustem a natolik přesvědčivě, že jsem se mnohdy neubránila přání, aby už s ním konečně někdo zatočil. Nebudu poukazovat na propagandu, protože jsem tam žádnou nenašla. Seriál se v době reálsocialismu odehrával i točil, nemohl tedy onen fakt pominout. Pokud jej budu srovnávat se současnou ubohou televizní seriálovou tvorbou, která možná žádnou propagandu neobsahuje, ale je natolik sterilní, že se za ni budeme časem stydět, tak tento osud tomuto seriálu dozajista nehrozí. (02.08.2013)

Výborný český seriál z pera Jaroslava Dietla. Scénárista je to vskutku jedinečný, utáhnout takovou řadu let a osudů, to chce poklonu. Jediným šrámem na Dietlově díle by mohla být doba komunismu i fakt samotný, že právě v této době seriál vznikl. Osobně mi to vůbec nevadí, vnímám to jako historický exkurz. Potěšily i překvapily mě herecké výkony L. Munzara, E. Jakoubkové, P. Kostky, J. Krampola, J. Hanzlíka, D. Kolářové a mnohých dalších. (09.03.2013)

Dietl je prostě Dietl. To se musí nechat, že ten seriály psát uměl. A to na to ani neměl nějakou pitomou scénáristickou newyorskou školu, jako ty dvě slepice Bártlů, co teďka píšou Rodinný pouta. Úspěšně jsem se tomuto seriálu vyhýbal a zjišťuju, že to byla chyba. Samozřejmě, že nebýt herců a režiséra, nebyl by to tak dobrý seriál, ale i tak. Od první chvíle mě to chytlo a teď už si nenechám ujít ani jeden díl. Nejzajímavější jsou zatím díly z poválečné doby, kdy se kritice nevyhne ani slavná KSČ. A je jedno, jestli Kostka je manželkou ušláplej úředníček, nebo Haničincova postava jen kabátějící se zmetek, nebo ne. Nebyli to ostatně všichni kabátějící se zmetci? Někteří komunisti museli být dobří, někteří museli režimu plně a vážně věřit, jinak by se tu neudržel tak dlouho. Ti dobří komunisté položili životy ve válce a v padesátých letech a ti všichni zlí překabátění přežili dál. To podle mě je hodně velká kritika. Že nakonec na každého dojde, to už je jen malý ústupek cenzuře a všem těm přeživším zlým. Všechny postavy jsou tu pěkně charakterně popsané, ať už na ně bylo kolikchtělo času, žádnej tu nepřipomíná draka ve větru. A co se týká maskování, srovnejte to třeba s nyní novou Ságou rodu Forsythů. Luděk Munzar může těžko v třiapadesáti vypadat na dvacet, ale všem ostatním to stárnutí lze uvěřit. Nevypadají tu všichni pořád stejně jako u Forsythů, kde damian Lewis byl od dvaceti do devadesáti rozlišenej jen chůzí a šedinama. (30.07.2006)