Betonová zahrada

Opravdu velmi zvláštní, rozsahem spíše jen drobné, nenápadné, ale myšlenkovou hloubkou pozoruhodné dílo, s pečlivě v detailech propracovanou obrazovou i dějovou symbolikou, jež v sobě ukrývá množství až tajemných sdělení, odvíjející se ve velmi pomalém, až unaveně malátném tempu, v rodinném domě, úplně odloučeném od zpustlého okolí městské periferie vysokou betonovou zdí, jako v nějaké podivné laboratoři, kde postupně osiří po náhlé smrti otce a po čase i nemocné matky čtyři sourozenci, v domě však chtějí zůstat společně dál a tak pro okolí předstírají jakoby žili stále pod rodičovským dozorem, uvnitř již ale úplně volně a osvobození od rodiči vytvořeného řádu a pravidel, je teď už jen na nich čtyřech, jak budou až do neodvratného momentu prozrazení s takto nabytou svobodou zacházet, co si sami a co vzájemně k sobě dovolí, co dříve odepřeného si vyzkouší, jaká tabu se odváží překročit, vskutku nádherný, citlivý, i když smutný, až morbidně ponurý příběh. Zajímavý komentář: Fridecka (25.11.2012)

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné literární předlohy Iana McEwana. Betonovou zahradu jsem viděl poprvé před lety na střední škole, kde jsme tento film z různých úhlů rozebírali - námětů k přemýšlení poskytuje požehnaně. Osobně mě tam nejvíc baví ta jemná psychologie 4 sourozenců, kteří si bizarním způsobem rekonstruují novou rodinu, aby překonali trauma z nedávného úmrtí obou rodičů. Ian McEwan v tomto smyslu potvrzuje domněnku, že každá rodina představuje určitý živý organismus, v němž má každý člen obsazenu svoji niku, a do jisté míry lze s těmito rolemi hýbat a nově obsazovat. Birkinův snímek - až na pár nepodstatných detailů věrně se držící literární předlohy - tak diváka konfrontuje s nekonvenčním světem nedospělců, kteří ve způsobu vlastní kompenzace života v emočně deprimujícím prostředí prokážou pozoruhodnou vitalitu a sourozeneckou soudržnost, kterou příchozí outsider nemá šanci prolomit (postava Juliina přítele Dereka). Závěr snímku vyznívá nejednoznačně - dvojice sourozenců prostřednictvím incestního spojení stojí na prahu dospělosti a zaujímá uvolněné niky svých rodičů. Současně je jejich moment sexuální iniciace narušen modrým světlem policejních majáků, a příchod vetřelců hrozících narušit rodinnou idylku je již na spadnutí. Betonová zahrada tak představuje umělecky působivé podobenství o síle sourozenecké lásky o nelehkém období nástupu dospělosti, která zde přichází v incestním svazku, jen pár metrů od mrtvé matky - velkolepé vítězství Erota nad Thanatem! (Tatáž myšlenka mi mimochodem bleskne hlavou při každém pohledu na falickou zpupnost Žižkovského vysílače, v jehož základech stojí židovský hřbitov). Ostatně celý ten film je velmi plodnou půdou pro diváka obeznámeného s psychoanalýzou a Freudovým učením - za všechny stojí zmínit třeba scéna, v níž Jack dosahuje orgasmu (a v knize i první ejakulace) v koupelně, zatímco jeho otec v tu samou chvíli umírá na srdeční příhodu - symboličtější znázornění překonání Oidipova komplexu aby pohledal. Betonová zahrada je báječný film, a to třeba už jen pro možnost vidět v něm mladičkou Charlotte Gainsbourg, před všemi těmi Antikristy, Melancholiemi, apod. Mám ji čím dám tím radši, a tenhle film taky. (22.07.2012)

Velmi zajímavý a působivý snímek, v němž exceluje mladinká Charlotte Gainsbourg. Jakoby již touto rolí dokazovala, že s účastí v podobně zvláštních, silných snímcích nebude mít žádný problém:) Betonová zahrada se odehrává na periferii blíže neurčeného místa. Lokace jsou dokonalé, dům na samotě, zcela odstřižený od ruchu města. Na tomto místě, v úkrytu, stranou od všeho, se odehrávají skutečnosti, které jsou tak podivné až bizarní, stejně jako zároveň až bolestně pravdivé. Snímek zpracovává zásadní téma, aniž by působil přehnaně. Je decentní a křehký. Tak jako hlavní hrdinové. (23.09.2017)

"Holky můžou nosit džíny, krátké vlasy, košile a pohorky, protože bejt kluk je v pořádku. Když ale kluk vypadá jako holka, je to ponižující, protože si myslíte, že bejt holka je ponižující." Když jsem viděl film poprvé (ještě před četbou knihy) málem mě to vystřelilo z křesla a ihned se stal jedním z mých nejoblíbenějších. Když se ke mně dostala kniha, otevíral jsem jí trochu s rozpaky, zda-li náhodou neotřese mou oblibou filmu. Naštěstí se tak nestalo. Číst příběh je samozřejmě lepší, než se na něj dívat, ale kniha i film jsou obojí mistrovské kousky. Vynikající příběh o hledání místa v životě a sebe samotných mladých osiřelých "dětí", jež se ze všech sil snaží udržet pohromadě to, co jediné jim v životě zbylo - rodinu. A v rámci udržení klasických rodinných vzorců nutně musí dojít k tomu šokujícímu, incestu. Tento motiv se totiž v příběhu dá (a nebo vůbec nemusí!) vyložit mnoha způsoby a i příběh samotný se dá vyložit (nebo opět vůbec nemusí) např. i jako kritika svazujících rodinných a morálních pout. Protože vezmeme-li rodinu dogmativně, konzervativně jako neotřesitelný status, znamená to co? Táta, máma, dítě (pes) a fakt, že máma a táta se spolu intimně stýkají. Ale také to může být jen prostý a naplněný fyzický stav sourozenecké lásky. Nebo fakt, že když se začnou hormony bouřit hledá se tam, kde je to nejblíže. To už musí člověk posoudit sám. Strašně se mi líbila dějová linie nejmladšího syna, který se sám hledá a občas se obleče do ženských šatů. Skvělý styl vyprávění, skvělá kamery, fakt výborné herecké výkony všech zúčastněných (mezi Jackem a Julie to již od samého začátku jiskří tak, že jsem se obával, že mi shoří DVD přehrávač i s televizí!). Nejen jedna z nejlepších knih, co jsem četl, ale i jeden z nejlepších filmů, co jsem viděl. Jen mě strašně mrzí, že si do oblíbených filmů nemůžu dát jedenáct položek, tenhle by tam seděl jak prdel na hrnec. (25.03.2012)

Zvrhlost, perverze, nechutnosti. Každý si pod těmito pojmy představuje něco jiného. Co teprve, když žebříčkem hodnot 4 sourozenců, dvou starších a dvou mladších (vždy kluk-holka), zahýbe, když jim v nepříliš dlouhé době umřou oba rodiče, už tak uzavírající se do sebe, žijící v betonové kostce a budující pustinnou betonovou zahradu, už tak obklopenou spoustou betonu z okolí. Audiovizuální zpracování je adekvátní formě, málo střihu, klidné prostředí, občasný černý "humor", film si spokojeně plyne a není ani příliš dlouhý. I tak se tam ale pořád něco děje a divák musí dávat pozor, neb chvilkové odhlédnutí od obrazovky by ho mohlo dohnat ke kompletnímu ztracení se v ději. Co se týče scénáře, potažmo knižní předlohy, obešel bych se bez Andrew Robertsona, Jacka, jehož herec i postava mi byly krajně nesympatické. To vše v kontrastu s mladičkou Charlotte Gainsbourg, vesele morbidním Tomem, hrajícím si na Jacka a Julie a Sue, píšící své mrtvé matce, které jsem měl rád. I Dereka, který rozuzlil příběh a dovedl ho do konce. Za zpracování a vše ostatní 4 hvězdičky, ale za herce/postavu Jacka snižuji na velice silné tři hvězdy. (29.05.2010)