Betonová zahrada

Pokud shlédneme film a přečteme si jeho knižní předlohu, zjistíme, že film, ačkoli doslovně převypráví děj knížky, se nedokáže výsledným diváckým dopadem rovnat s rozpoložením v jakém se čtenář ocitne po dočtení předlohy... Postrádám zde jakoukoli stopu "autorského rukopisu", naturalističnost a onu bizardní směs znechucení, morbidnosti a nadsázky, která se v knize objevuje (25.12.2006)

3 a půl. Ačkoliv je to výborně natočený příběh co se týče kamery, prostředí, hereckých výkonů a režie, velice jemný, poetický, náladový a melancholický, je to celkem nuda. Chtělo to ještě více přitlačit na pilu kontroverze, téma se tomu přímo nabízí, ale to by se režisér nesměl bát. Není to pro každého. Mně se to líbilo, ale většinovému publiku to asi nic neřekne. (17.11.2011)

Cementová zahrada mě tenkrát beznadějně pohltila a s napuchlými víčky zalila celého do betonu. Dodnes se moje srdce tlukotem marně pokouší rozbít tu tíživou desku. Zatím ji dokázalo jen nepatrně rozpraskat, ale i malé prasklinky stačí mé mrtvolně nasládlé duši, aby se pokoušela drát zpátky na povrch. Bez ohledu na to, že se svým zápachem zbytečně připomíná těm živým nahoře v domku. Moje tělo sice stále ještě zůstává uvězněné vedle jejich mámy, v bedně ve sklepě, ale můj chtíč si už občas nahoře v pokoji odhodí z čela dlouhé mastné vlasy, když divoce onanuje vkleče před zrcadlem. Je to přece tak veselé, když je člověk mladý a neovladatelná touha po rozkoši ho prohání sem a tam, jak vítr odpadky po smetišti na periferii města. Ahoj malý bráško, v těch holčičích šatech jsi roztomilý. Ale je horko a já nemůžu usnout. Co kdybychom si spolu lehli do dětské postýlky jako dva naháčci ? A tobě to taky moc sluší, moje něžná sestřičko v bídě. Pojďme se vysmát samotě a zákazům a pomilovat se. Připadá mi to tak přirozené. (22.12.2012)

Je až zarážajúce, ako sú si kniha a film podobné, a ako rozdielne na mňa pôsobili. Kniha nenudí. Všetká ta šeď a špinavé riady pôsobia inak, keď si ich len predstavujete, rovnako ako ticho, truchlenie a ničnerobenie. S výnimkou jednej slnečnej scény je ten akoby bez farby. A v knihe hlavne od začiatku nie je jasné, ako dopadne. Asi som prehnane kritický, konieckoncov, je to moja najobľúbenejšia. Inak chválim výber hercov, aj (trochu pozmenený) záver. Ja som si hlavnú ženskú postavu predstavoval ako Kelly McDonald, Charlotte je taká divne asexuálna. Ani neviem prečo to zmieňujem. Ps: Nedávno som tu na ČSFD spomínal moju hudobnú topku, tak prečo si nedať aj knižnú? Moja top 1 je Sexus Henryho Millera, nasledovaný McEwanovou Betónovou záhradou a knihami Podzemníci a Maggie Cassidyová od Jacka Kerouaca. Beatnikov všeobecne môžem. Ďalej je to asi Peter Høeg, Vladimír Nabokov, Stefan Zweig, Umberto Eco. V puberte som hodne čítal Nicka Hornbyho, dnes už by som medzi moje naj zaradil iba Všetky moje lásky. Poéziu moc nečítam, ale mám rád Sylviu Plath a Williama Blakea. Z komiksov Julie Maroh, Alan Moore a Reinhard Kleist. Škoda, že nemám viac času. (09.04.2019)

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné literární předlohy Iana McEwana. Betonovou zahradu jsem viděl poprvé před lety na střední škole, kde jsme tento film z různých úhlů rozebírali - námětů k přemýšlení poskytuje požehnaně. Osobně mě tam nejvíc baví ta jemná psychologie 4 sourozenců, kteří si bizarním způsobem rekonstruují novou rodinu, aby překonali trauma z nedávného úmrtí obou rodičů. Ian McEwan v tomto smyslu potvrzuje domněnku, že každá rodina představuje určitý živý organismus, v němž má každý člen obsazenu svoji niku, a do jisté míry lze s těmito rolemi hýbat a nově obsazovat. Birkinův snímek - až na pár nepodstatných detailů věrně se držící literární předlohy - tak diváka konfrontuje s nekonvenčním světem nedospělců, kteří ve způsobu vlastní kompenzace života v emočně deprimujícím prostředí prokážou pozoruhodnou vitalitu a sourozeneckou soudržnost, kterou příchozí outsider nemá šanci prolomit (postava Juliina přítele Dereka). Závěr snímku vyznívá nejednoznačně - dvojice sourozenců prostřednictvím incestního spojení stojí na prahu dospělosti a zaujímá uvolněné niky svých rodičů. Současně je jejich moment sexuální iniciace narušen modrým světlem policejních majáků, a příchod vetřelců hrozících narušit rodinnou idylku je již na spadnutí. Betonová zahrada tak představuje umělecky působivé podobenství o síle sourozenecké lásky o nelehkém období nástupu dospělosti, která zde přichází v incestním svazku, jen pár metrů od mrtvé matky - velkolepé vítězství Erota nad Thanatem! (Tatáž myšlenka mi mimochodem bleskne hlavou při každém pohledu na falickou zpupnost Žižkovského vysílače, v jehož základech stojí židovský hřbitov). Ostatně celý ten film je velmi plodnou půdou pro diváka obeznámeného s psychoanalýzou a Freudovým učením - za všechny stojí zmínit třeba scéna, v níž Jack dosahuje orgasmu (a v knize i první ejakulace) v koupelně, zatímco jeho otec v tu samou chvíli umírá na srdeční příhodu - symboličtější znázornění překonání Oidipova komplexu aby pohledal. Betonová zahrada je báječný film, a to třeba už jen pro možnost vidět v něm mladičkou Charlotte Gainsbourg, před všemi těmi Antikristy, Melancholiemi, apod. Mám ji čím dám tím radši, a tenhle film taky. (22.07.2012)