Tri zlaté dukáty

Slováci zde vsadili na vděčné téma zakleté šlechtičny a vůbec neprohloupili. Urozená panna Julia, zakletá začátkem 17. století, čekala na své vysvobození tři sta let. Poté se ocitne v době na počátku 20. století, seznamuje se s jiným stylem života i myšlení a s technickými vymoženostmi oné doby, jako je třeba elektřina nebo automobily, což je nejzábavnější část filmu. Další děj akcentuje tehdejší sociální poměry na Slovensku, do nichž je tento jednoduchý pohádkový příběh organicky začleněný. Slušně odvedená filmařská práce. Přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o zakleté slečně (v noci z 20. na 21. prosince 2020) - - -     Je pěkný letní den. Jsem na výletě v nějakém městě s krásně restaurovaným historickým centrem. U starodávné brány stojí slečna, má na sobě šaty jako kdyby se chystala na ples a usmívá se na mě. Zastavím se a prohodím s ní pár slov. Ona mi navrhne, jestli bych nechtěl jít na hradby. Prý je z nich úžasná vyhlídka. Projdeme branou, zahneme vlevo, vyjdeme kousek nahoru a jsme na hradbách. Kochám se výhledem na okolí. Slečna stojí vlevo těsně vedle mě a nabádá mě: „Podívej se vlevo, ještě víc, víc...“ Poslechnu ji a hledím jí přímo do obličeje. Má přivřené oči a pootevřené rty, zjevně v očekávání polibku.      Políbím ji, jenomže má na rtech silnou vrstvu rtěnky a na obličeji spoustu mejkapu. To bych ji nejdřív musel umýt, aby se dala líbat. Všimnu si, že její šaty jsou nahoře rozpínací a že pod nimi zjevně nemá podprsenku. Povzbuzen jejím vzdycháním ji rozepnu a věnuji se jejím ňadrům. Ta má však silně napudrovaná a ten pudr nějak podivně voní. Začnu jí jazykem dráždit bradavky, ale i ty si patrně něčím ošetřila, protože jsou hořké jak pelyněk. Úplně mi to vezme inspiraci. Když to slečna zaregistruje, zmizí. V rukou mi zůstanou pouze její šaty, které se zmenšily, takže vypadají jako šaty na panenku. Leknutím je upustím a ony spadnou dolů z hradeb. Podívám se po nich, ale nikde je nevidím. Nicméně vidím bránu a u ní stejnou slečnu. Tentokrát má na sobě džíny a bohatě zdobenou halenku. Pohlédne na mě a řekne: „Já už fakt nevím, co bych si měla obléct, abych se chlapům líbila.“      Ukáže se, že mé erotické dobrodružství sledoval asi tucet lidí poschovávaných v okolí. „Tak se jí to zase nepovedlo,“ říká někdo. Zeptám se, o co tady vlastně jde. Dozvídám se, že slečna je zakletá. Zjevuje se u té brány už odnepaměti, a sice jednou ročně od pravého poledne do jedné hodiny po poledni. Vysvobozena může být tím způsobem, že ji během té doby nějaký muž ojede. Zatím to však nikdo nedokázal. Ptám, se proč na sebe strašidlo plácá tolik mejkapu. To pod ním vypadá jako mumie? Ale kdepak! Onehdy se ji snažila ojet jedna místní lesba a dobře se na to připravila. Vzala s sebou kabelu s odličovacími přípravky, lubrikační gel, vibrátor... Že prý když je dnes ta rovnost pohlaví, tak se musel změnit i smysl kletby a vysvobození může provést i žena. Odlíčila ji a pod mejkapem objevila svěží pleť, ale rty pořád chutnaly divně. Umyla strašidlu pudr z prsou, ale hořkost z bradavek nebylo možné ničím odstranit. Nakonec dostala strach a nechala toho. Říkám, že tu hořkou chuť pořád cítím v ústech. Přátelští domorodci mě informují, že se ta pelyňková pachuť dá dobře spláchnout pivem: „Nezajdeme na jedno?“      Zajímá mě, jestli se nikdy nenašel borec, který by strašidelné slečně jednoduše vyhrnul šaty, stáhnul kalhotky a šel rovnou na věc. Ve středověku se s tím chlapi asi moc nemazali a vzhledem k tehdejšímu stavu hygieny nikdo nijak zvlášť nevoněl. Vždyť tudy kdysi táhli Švédové, později Prusové a co já vím, kdo ještě. To přece není možné, že by ji nikdo nepřefiknul. Odpověď: „V městské kronice se o žádném takovém případu nepíše, ale kdyby se to stalo, tak by tady už nebyla. Třeba má dole také nějaký problém, kdo ví? Kromě toho je k dispozici pouze jednu hodinu ročně.“ (25.12.2023) (menej) (viac)