105 % alibi

Detektivka je většinou buď velkoměstský žánr, nebo se naopak odehrává na samotě, ale právě malé průmyslové město prolezlé alkoholismem je dějištěm filmu 105% alibi. A je zde větší důraz na lidské osudy. Přestože pachatele neznáme, nesetkáváme se s případem až spolu s vyšetřovateli (jako je tomu například ve Vrah skrývá tvář, kde vidíme oběť až spolu s policisty). Mladíci Karel Antoš a Jirka Brožek se dostanou do nepříjemné situace, když prvně jmenovaný ukradne výherní los. A když se na místo činu vrátí, aby ho nahradil tím svým, nevýherním, natrefí na vraždu. Ukazuje se, že motiv k vraždě měl i pracovník hotelu, pro něhož zesnulý dělal kreativní účetnictví. Film představuje různé typy pachatelů a různé úrovně kriminální činnosti (od krádeže přes podvod až k vraždě) a skutků, na které alespoň většinová společnost nahlíží negativně (alkoholismus, manželská nevěra). Kapitán Tůma, který zločin vyšetřuje, projevuje téměř vojenskou přísnost a nosí uniformu. Zároveň je striktní i vůči chybujícím podřízeným, jako když jeho metody výslechu nedopovídají právu: „Tvůj postup při zatýkáni v rozporu se zásadami socialistické zákonnosti.“ Velmi nečekaný mi připadá meta moment na konci filmu, během něhož jedna z postav prohodí o televizním programu „a máme po detektivce“, což je zároveň konec té detektivky, kterou sledujeme. (01.06.2024)

Veskrze průměrná detektivka se solidními výkony předních českých herců, jimž samozřejmě kraluje Karel Höger. Slušivá černobílá kamera pomáhá navodit ponurost a tajemnost, lépe ji však dokázaly využít pozdější příběhy s majorem Kalašem. Přesto noční záběry ulic a města či promítané fotografie z místa činu v sobě jistou syrovost mají. Samotné vraždy jsou mimo záběr, což mělo zřejmě napomoci utajení vraha. Jiří v podání J. Vinkláře byl ukázkový hajzl, který by dokázal potopit i svého kamaráda, jen aby sám vyvázl. Vinklář ostatně míval na podobné role štěstí, a když si vzpomeneme na jeho ostudnou roli v roce 1989, člověka maně napadá, kolik toho ze sebe do podobných postav vložil. (10.09.2020)

Vyšetřovaný zločin – vražda starého alkoholika, navíc účetního - nevypadá v kontextu dnešních krimi příliš atraktivně (jak psal už Stephen Leacock, mrtvola ženy či dítěte je tragédie, kdežto mrtvola staršího džentlmena – no bože, to je přece docela v pořádku) a největší akcí je málem nákup v bufetu, ale jde o solidně promyšlenou a zahranou „čistou“ detektivku. To nejlepší je samozřejmě dvojice vyšetřovatelů, která si přímo říkala o další případy budoucí „alibistické“ trilogie – hloubavý charismatický Tůma a bodrý hard-boiled Líbal jsou k nezaplacení, přestože jejich dialogy a poznámky nejsou ještě tolik zábavné (tím neříkám, že zábavné nejsou) jako v pozdějších – čím dál tím víc ironických – filmech série. Dobový bufáč (s prodavačkou jak z Millerova Sin City), putyka a Menšík. (01.03.2015)

O režiséru Vl. Čechovi jsem dosud neměl valného mínění, tímto filmem si mě však zcela získal. Asi budu za kacíře, ale kam se hrabou Hříšní lidé i s radou Vacátkem. Nevzpomínám si, že bych někdy viděl českou kriminálku, která by této mohla konkurovat. Především nebývá samozřejmostí, že logika zločinu ani logika vyšetřování v žádném bodě nekulhá. 105% alibi má však ještě daleko silnější zbraně. Naprosto odzbrojující Högerův kpt. Tůma, jemuž Bek coby npr. Líbal skvěle sekunduje. Lackovič s Vinklářem brilantní. Vrah je jenom jeden, ale čisté svědomí nemá nikdo. Psychologická přesvědčivost všech možných podezřelých a hlavně výslechy patří k tomu zdaleka nejlepšímu, co znám. Odhlížím ovšem od toho, že jde samozřejmě o neautentickou fikci, pokud budeme srovnávat s dobovou realitou. Nicméně ani stopa po soudružské propagandě. Rok 1959. Mezidobí. Gottwaldovský teror se už přehnal, do pražského jara daleko. Zřejmě ta správná doba, kdy mohly dostávat prostor neangažovaná psychologie, ryze soukromé problémy, ryze soukromé zločiny. Arciže na pozadí fabrik a v rámci socialisticky zestátněné společnosti. Také v této době ulice a restaurace nějak vypadají, lidé se nějak strojí. Je příjemné to vidět. Nebyla to ostatně tak zlá doba, když mohlo u výslechu v policejní kanceláři zaznít: - Smím si zakouřit? - Ano, samozřejmě. To už by dnes asi nešlo. SPOILER Ani skutečnost, že vrah je z prostředí „buržoazních přežitků“, tady nevadí. Příležitost pro kavárenský band. A jediná diverze, totiž roztomile pokleslé zápaďácké časopisy ve stole pana vedoucího – prostě nádhera. (18.08.2011)

Zvláštní kombinace kriminálky (kdy jakoby víme, kdo je vrah) a detektivky (to, když zjistíme, že vraha vůbec netušíme). S několika vtipnými dialogy mezi Högerem a Bekem, když už odezní menší napínák z úvodní části. Skvěle se povedlo film zařadit do hornického města (Kralův Dvůr dnes už bez komínů a těžebních věží, ale také část Hradce Králové) a jakoby jeho okolí (zvláště přehrada s chatou a převozníkem). Herecky velmi na výši - například Eduard Kohout na naprosto minimálním prostoru dokáže vystihnout skutečnou tragédii účetního a celého jeho života. Potěšily mne hvězdy čs. filmů 30. let - jak Eman Fiala, tak především ve větší roli František Vnouček, kterého známe nejspíše jako spravedlivého mladého učitele z Cesty do hlubin študákovy duše. Překvapilo mne, jak nádhernou dívkou je Štěpánková, které stačilo hrát velkýma, rádoby naivníma očima. A dokonce i Menšík se zde krotí a svou roli sice pojal ve světákovském stylu, ale velmi uvěřitelně. Samotné vyšetřování připomíná precizní vyšetřování jako ze současného seriálu Případů 1. oddělení, žádné unáhlené hypotézy ani intuice, ale poctivá práce a skládání střípků. Divák v každé chvíli ví přesně to, co vědí i vyšetřovatelé. Líbilo se mi i zatčení s těmi jazzovými rytmy na pozadí a bubnem. Nebo poslední Högerova hláška: "A máme po detektivce." Oba mladíci, zahraní překvapivě ne tak jistým Lackovičem a poněkud civilnějším a uvěřitelnějším Vinklářem, nakonec mají stanout před lidovým soudem, a možná je škoda, že nevíme, jak dopadl - za podobné prohřešky proti socialistickému myšlení a řádu se posílalo i do uranových dolů. (30.11.2018)