Piano

Excelentní Holly Hunter, která nemusí za celý snímek promluvit ani slovo, přesto přesně víte, po celou dobu snímku ( díky jejímu výrazu ), co právě cítí a prožívá uvnitř. Výborná je i mlaďičká Anna Paquin a třetí do party Harvey Keitel. Bravurně vystavěný psychologický příběh okolo vztahu hlavní hrdinky ( němé Ady ) k pianu a hudbě a sílícímu vztahu mezi ní a Bainsem ( v podání excelentního Harveyho Keitela ). Opravdu mistrně zachycený rostoucí vztah mezi Adou a Bainsem a to především díky oběma hlavním představitelům. Co musím dále vyzdvihnout je brilantní kamera Stuarta Dryburgha a především nádherná hudba Michaela Nymana. I přes tyto superlativy, kterými jsem film zahrnul musím nicméně podotknout, že příběh se mi zcela " pod kůži " nedostal. Proto " pouze " ty 4 *! (13.07.2009)

V životě každého z nás je kus prázdnoty. Někteří lidé ji vyplňují uměním, jiní se o to snaží Bohem a další třeba studiem. Pro mě to byly vždycky drogy. Pro Jane Campion to byla hudba. Navzdory přemlouvání mě ale film nepřemluvil, což může značit dvojí – film je špatně zhotovený (přece jen Campion od té doby nic kloudného nenatočila), nebo mi něco uniklo a uniká. (08.06.2008)

8 / 10 Piano malo všetko, čo má mať dobrý film - výborné herecké výkony, prepracovaný scenár, citlivú réžiu a, samozrejme, aj nádhernú hudbu. O to viac som bol prekvapený, keď mi približne v polovici začali klipkať oči a ja som sa neovládol a nedočkavo pozrel na hodinky - a to by sa pri päť-hviezdičkovom filme určite nestalo. Škoda preveliká, sám si to neviem vysvetliť. Možno keby som si to pozrel druhýkrát... (15.11.2005)

Výjimečné drama, které mi trochu změnilo život. Zní to možná pateticky, ale je to pravda. Holly Hunter umí mluvit očima, Harvey bojuje marně sám se sebou, prolínání utrpení a štěstí tu je naprosto viditelné. Do toho drsná příroda Nového Zélandu a hlavně ohlušující hudba Michaela Nymana, která se stala mou nejoblíbenější a zatím ji nic nepřekonalo. Je potřeba vidět tento film, aby člověk mohl hodnotit jiné :-). (07.05.2010)

Problematický film... Silný, to ano, skvěle zahraný, výborná kamera, skvělá hudba, silný příběh, propracovaná psychologie... Je tu ovšem malé neodbytné ale, které mě nutí dát pouze čtyři hvězdičky. Ten film je zkrátka nepravdivý. Přítomnost fotoaparátu v jedné scéně jej řadí kamsi do druhé poloviny 19. století, patrně spíše do jeho závěru. Konstrukce použitého piana, respektive spíše ještě klavichordu, je však staršího data, ovšem budiž... Hudba na toto piano hlavní hrdinkou provozovaná však v žádném případě nepatří do 19. století, nýbrž do druhé poloviny století dvacátého. Také zvuk jenž se z tohoto nástroje "line" patří modernímu nástroji s ocelovým rámem. Je to asi takový nesmysl, jako by při hře na hoboj zněl zvuk patřící dejme tomu saxofonu. I to bych snad překousl, přestože mi to vadí. Největší problém je však v tom, že v druhé polovině 19. století už rozhodně nepanovala natolik prudérní morálka, aby bylo možné, rozumné či běžné odklidit fenomenální pianistku na ostrov kdesi na konci světa proto, že má nemanželské dítě. Vyrobit drsnou atmosféru abychom mohli ždímat slzy mi tudíž připadá jednoduše nefér. Obávám se však, že tohle není jenom doják, nýbrž taky velmi umně napsaný "feministický pamflet". Uznávám ovšem, že jako historik umění nejsem nestranným pozorovatelem, a dále uznávám, že kdybych hodnotil film sám o sobě, bylo by to rozhodně pět hvězdiček... (19.09.2006)