Piano

Tenhle film mi dlouho unikal, těšila jsem se na něj a čekala od něj HODNĚ. To byla asi chyba, možná proto teď lehké zklamání. Co hodnotím na 5, 6, 7 možná i 10 hvězd, to je hudba. Ve vlastním příběhu mi poněkud vadila hlavní hrdinka, kterou jsem ne zcela chápala. Navíc mezi těmi dvěma muži bych já asi osobně dávala přednost zákonitému manželovi, zdál se mi z těch dvou menší buran, možná proto jsem Adě nedokázala tolik fandit. A proč vlastně byla němá - pouhý kapric? (28.03.2009)

Netřeba komentáře. To je prostě krása úchvatná... Přemýšlel jsem dlouho, kterou ženu režisérku zařadit mezi své NEJ režiséry... (proč tu dámy a pánové na ČSFD vlastně není kolonka pro NEJ režisérky? :-) ...a už to vím!... Pět hvězdiček (s hvězdičkou :-) i pro Michaela Nymana. Dle mého subjektivního názoru jeden z nejlepších filmových soundtracků. (04.09.2005)

"Nebudu mu říkat tati !! Nebudu mu říkat nijak !! Nemůžu se na něj ani podívat !!" Pro mě jedno veliké zklamání ze silného dramatu prostoupeného jedním velmi bizarním a prázdným filmem s nechutně harlequinským příběhem rovněž z pera režisérky Jane Campion, kterému dominuje opravdu skvostný hudební motiv Michaela Nymana a fantastické herecké výkony zejména Harveyho Keitela jako zvrhlíka Bainese a Anny Paquin, jejíž Flora McGrath coby jeden z nejotravnějších charakterů, jaké jsem kdy viděl !! Prvoplánovité a účelovitě natočené Piano hrající si na artovou záležitost, jíž slušel snad jen ten závěr a skutečně geniální kamera Stuarta Dryburgha, prostě nemůžu, jakkoliv miluji klasickou hudbu, považovat za něco výjimečného !! Odpověď na otázku, proč madam Campion už nikdy nenatočila tak velký film, rozhodně nemá nic společného s vysoko nasazenou laťkou, ona to totiž lépe neumí, a tento snímek, jeden z nejpřeceňovanějších vůbec, toho budiž skvělým důkazem.. (10.06.2013)

Piano nepatří do sorty snímků, které by vyrážely dech náhlým emociálním výbuchem. Zapadá do té početně slabší, ale o to cennější skupiny, kde pocity mistrně oscilují mezi hraničními přímkami smutku a vášně, mezi klidem a bouří, aby se tu a tam zlehka vrcholu dotkly a zase se stáhly do prostoru neklidného čehosi. Nevím, jestli je to tím, že na režisérské sesli seděla žena, ale výmluvnost některých scén je ohromná, bez potřeby komplikovaných dějových rekvizit. Stačí jeden záběr na Adin obličej, hledící za klavírního doprovodu na pláž "zdobenou" opuštěným pianem, a víme, že bez svého milovaného nástroje nedokáže pokojně žít. Baladicky rozehraný příběh se nesnaží soustředit na kontrast vznešenosti postav s nehostinností Nového Zélandu - ten slouží jen jako hezká kulisa vesmíru citu a necitu, který se rozprostírá mezi třemi hlavními postavami. Nádherná je kupříkladu scéna, kdy se již uvědomělý Stewart snaží se vší marností v lese "získat" Adu, která před obchodnickým chladem svého manžela stále dobrovolněji utíká k touze negramotného dobráka Bainese. Černobílost tu neexistuje, nikdo není vítěz, nikdo není poražený. Kdoví, jestli na tom tváří v tvář institutu člověčenství není nejlépe právě Stewart. I přes ohavný čin, spáchaný v náhlém bolestném zmaru. A ten dvojsečný konec je prostě vytoužená třešinka na dortu. Proč by piano, které je středobodným symbolem všeho, nemohlo být i finálním elementem, rozhodujícím o... moment, ono už je tak trochu na divákovi, který obrázek si dosadí na poslední místo právě dokonaného díla. Skvělé herecké výkony všech zúčastněných - malá Paquinová si odnesla oscara zaslouženě. Lokace nemohly být vybrány lépe. Všechno je tolik neučesané, tolik krásné... 10/10 (19.03.2008)

Problematický film... Silný, to ano, skvěle zahraný, výborná kamera, skvělá hudba, silný příběh, propracovaná psychologie... Je tu ovšem malé neodbytné ale, které mě nutí dát pouze čtyři hvězdičky. Ten film je zkrátka nepravdivý. Přítomnost fotoaparátu v jedné scéně jej řadí kamsi do druhé poloviny 19. století, patrně spíše do jeho závěru. Konstrukce použitého piana, respektive spíše ještě klavichordu, je však staršího data, ovšem budiž... Hudba na toto piano hlavní hrdinkou provozovaná však v žádném případě nepatří do 19. století, nýbrž do druhé poloviny století dvacátého. Také zvuk jenž se z tohoto nástroje "line" patří modernímu nástroji s ocelovým rámem. Je to asi takový nesmysl, jako by při hře na hoboj zněl zvuk patřící dejme tomu saxofonu. I to bych snad překousl, přestože mi to vadí. Největší problém je však v tom, že v druhé polovině 19. století už rozhodně nepanovala natolik prudérní morálka, aby bylo možné, rozumné či běžné odklidit fenomenální pianistku na ostrov kdesi na konci světa proto, že má nemanželské dítě. Vyrobit drsnou atmosféru abychom mohli ždímat slzy mi tudíž připadá jednoduše nefér. Obávám se však, že tohle není jenom doják, nýbrž taky velmi umně napsaný "feministický pamflet". Uznávám ovšem, že jako historik umění nejsem nestranným pozorovatelem, a dále uznávám, že kdybych hodnotil film sám o sobě, bylo by to rozhodně pět hvězdiček... (19.09.2006)