Jak Golem na svět přišel

Tento snímek nese pravděpodobně 1. příčku v mém osobním žebříčku nejnudnějších a nejzdlouhavějších filmů. Až na lepší začátek a celkem dobrý konec, mám neuvěřitelnou mlhu. Snad, že dialogy jsou pro mě skoro to nejdůležitější a pokud má 1 a půl hodinový film kolem 35 vět přímé řeči, nedokážu plně akceptovat a pochopit děj a stávám se stále méně a méně pozorným. Čili v souvislosti s tím, že jde o němý film, ve kterém se z velké části příběh odvíjí gesty a obrazově, mnoho věcí mi pak uniklo a nedokázal jsem tak ocenit, alespoň tedy podle zdejšího hodnocení, nepochybnou kvalitu počinu. (14.04.2006)

Wegenerov Golem, realizovaný nedlho po Kabinete doktora Caligariho, je klasickou snímkou nemeckého filmového expresionizmu. Prvé Wegenerovo spracovanie tejto starej židovskej legendy sa datuje rokom 1915, druhé, štylizované ako komédia (Golem a tanečnica, 1917), je o dva roky mladšie. Do dejín kinematografie sa ale zapísala až (táto) tretia verzia, nazvaná Golem, ako prišiel na svet (1920). Hoci je Golem postavený na tradičnom židovskom rozprávaní, s aktuálnym judaizmom nemá mnoho spoločného; filmoví rabíni pripomínajúci čarodejných hviezdopravcov (na hlavách nosia skalpy, nie jarmulky), ktorí majú za cieľ privolávať zázraky na hlavu kráľa. Sám rabi Löwy vyzerá ako šialený vedec nie nepodobný doktorovi Caligarimu (Werner Krauss) alebo Rotwangovi (Rudolf Klein-Rogge) z Langovho snímku Metropolis (1927). Pre filmový expresionizmus sú typické výrazne štylizované kulisy: v Golemovi sú interiéry aj exteriéry židovského ghetta pokrútených a hrubých tvarov, navodzujúcich predstavu lona, zatiaľ čo svet nežidovského dvora je plný hýrenia a rozprávkovej atmosféry. V tridsiatom prvom roku Golem výrazne inšpiroval Whaleovho Frankensteina (1931); ten za svoju podobu vďačí viac Wegenerovi ako Mary Shelleyovej. 65% (15.02.2010)

Golem, vzhledem opět připomínající vypaseného staroegyptského vojáka, se po pár letech vrací, aby všem příznivcům hororu plivl svou hliněnou slinou do tváře a umučil je nudou prostřednictvím neskutečně dlouhé stopáže. Bohužel jsem totiž patřil k těm nešťastným, kteří se museli vypořádat s úmornou 101 minutovou verzi, během níž jsem čekal zcela marně na jakýkoliv záblesk strachu, děsu či napětí, který by ve mě snímek vyvolal. (24.04.2016)

Celkem nechápu, jak může Golema někdo srovnávat s Kabinetem doktora Caligariho. Jde o jiný děj, jiný tvůrce a všechno. Maximálně jsou oba datováni v roce 1920. The Golem je velmi dobré dílko. Samozřejmě nebýt Paula Wegenera, který v roli Golema naprosto exceloval, tak by šel pocit malinko dolů, ale ne moc. Děj je víceméně jen to, jak Golem na svět přišel. Ostatní průběh je již taková "nadstavba". Celkově to ale k sobě moc dobře ladí, interiéry a exteriéry jsem byl až uchvácen. Scéna s Astarothem byla skvělá! Hudební podklad je samozřejmě v režii klasiky, trochu hůře komponované než třeba v Nosferatu (1922), ale přesto si držící svých kvalit. Díky mírnému až většímu přehrávání, což v němých filmech působí (narozdíl od současné produkce) naprosto skvěle, nepotřebuje Golem skoro text, jelikož díky hercům člověk moc dobře chápe, o co ve scéně jde. Ale i tak dovysvětlující dialogy jsem přivítal a překlad textu v knihách je vcelku samozřejmí. Sice jsem od Golema čekal trochu více akčnosti, demoličnosti, ale překvapil mě zase v jiných aspektech. Milovníkům němých a hororových snímků jen doporučuji. (23.04.2013)

Čsfd uvádza minutáž 85, ja mám šťastie, videl som verziu dlhú presne 1:41:23. Rabbi Loew vyzerá skôr ako sibírsky mužík než ako žid, Golem zase skôr ako egyptský hodnostár zo Starej ríše než ako Golem. Mne je to jedno, historická autenticita či skôr typová primeranosť je to posledné, na čom by mi tu záležalo. Výtvarná stránka je úchvatná, to si pravdepodobne myslel aj parížsky židovský maliar Chaim Soutine, ktorý okolo roku 1922 maľoval štítové domy ako zvíjajúce sa plamene (prinajmenšom videl jeden z plagátov k filmu). Bizarné interiérové útvary na spôsob neskorogotickej krúženej klenby silne evokujú niektoré nedávne Gaudího stavby (strašidelná pavúčia kaplnka Guell z roku 1914), vretenovité schodisko bolo zaiste inšpirované Rembrandtovým pochmúrnym "Meditujúcim učencom". Dizajn lavice, na ktorej rabínova dcéra flirtuje s rytierom Floriánom je nepozemsky unikátny - ak by sa bola zachovala, dokážem si predstaviť, že by sa pre ňu zabíjalo. V mysli mi utkveli i niektoré castingové perly (Ernst Deutsch, Greta Schroeder). Všetky tieto podružnosti len prispievajú k absolútnej vznešenej nádhere tohto znepokojujúceho mĺkveho klenotu. (23.02.2014)