Requiem za sen

Aronofského audiovizuální nálož uplatňuje naprosto všechny výrazové prostředky svého média, aby totálně a nelítostně zvalchovala diváky. Jeden z mnoha výstižných aspektů díla spočívá v tom, jak dlouho ve vyobrazovaných životech postav je zdánlivě vše v pohodě a jak jakoby náhle pak přichází zjištění, že už šlapou vodu v oceánu beznaděje. Všichni jsme na něčem závislí a vytváříme si bludy, abychom si svou závislost ospravedlnili i živili a při tom nemuseli vidět realitu kolem sebe. Ve čtveřici životů "Requiemu za sen" se snadno najde každý, případně v nich objeví odlesk někoho blízkého. Nezbývá, než se při jeho závěrečných titulkách také schoulit do klubíčka a snít dál svůj sen. Viděno po cca dvou dekádách znovu a byť prvotní kontakt nemá konkurenci intenzitou zásahu, v případě tohoto filmu i napodruhé není o nic snazší a milosrdnější, právě proto, že člověk ví, co ještě postavy čeká. (10.02.2023)

Aronofského odstrašující malá noční hudba ( aka nikdy nekončící můra ). Čtyři roční období, čtyři okruhy ohraničující jeden rok, čtyři schody do pekla lidské existence. Léto ještě představuje opojnou naději a snovou lehkost nadcházejícího přízraku budoucnosti, avšak podzim utopený ve vyvržených vnitřnostech a tělních tekutinách přináší vystřízlivění, aby mohlo být konečné delirium ukončeno zimním pádem až na samotné dno. Aronofsky svým postavám sadisticky odebírá a zároveň odepírá možnost snít. Sny a představy nechává přetavovat v přízraky, sebeklamy a noční můry nepřinášející žádné vydechnutí, jen vystřízlivění. Závěrečná sebedestruktivní koláž, bez veškeré naděje je režisérovým requiemem za ztracený sen. Na konci snímku jsem to byl já, kdo chtěl křičet z plných plic: „I want to live“. (08.09.2009)

Věřte, myslím to s vámi dobře, když tady teď napíšu, že k tomuhle filmu je nutné usedat s dobrou náladou. Na jeho konci totiž budete asi zděšeni, asi zhnuseni, ale určitě deprimováni. A sledovat Requiem od počátku s depresí - no, nemuselo by to s vámi na konci dopadnout nejlíp. Klipovitý střih se v těch nejvypjatějších sekvencích mění vyloženě v cílený útok na nejzazší hranice lidského vnímání a také psychiky. Herecký výkon Ellen Burstynové se dá směle přirovnat k nejlepším ženským hereckým výkonům všech dob, stejně mile překvapuje i Jennifer Connelly (kde jsou doby Legendy, nebo Raketýra), ale také oba mužští hrdinové, Jared Leto a Marlon Wayans. Bez diskuzí jde o jedno z nejlepších, ale asi i nejkontroverznějších děl z konce minulého, resp. začátku tohoto tisíciletí. Btw. (viz plakát) Jennifer Connelly stojící zády ke kameře na molu, vybíhajícím do moře - taky se vám při tom asociuje Smrtihlav? :) (07.03.2003)

|| Scenár: Darren Aronofsky, Hubert Selby Jr. / Predloha: Hubert Selby Jr. - Requiem for a dream | Hudba: Clint Mansell | Produkcia: Eric Watson, Palmer West | Distribúcia: Artisan Entertainment | Štúdio: Thousand Words, Protozoa Pictures | Rozpočet: 4,5 miliónov $ | Tržby: 7,390,108 $ || Absolútny víťaz kategórie: Sila filmového strihu a editácie. A to, že sa tam za 100 minút nič svetaboriaceho nestane, si už skoro nikto nevšimne. To je umenie! Presne, aké naše preťažené mysle potrebujú. Update 15.2.2014: Najsilnejšiou stránkou filmu je predsalen hudba. Nedokresluje atmosféru, ale tvorí ju. Skvelý herci sú už len ako prídavok, o ktorých kôli zlým maskám a líčeniu neuveríte, že sú feťáci, až na konci, kde to naopak exploduje dôverihodnosťou a depresívnou katarziou. 90% | Blu-Ray, THX, EN DTS | (09.12.2006)

Zřejmě definitivně se již v západní kinematografii etabloval speciální subžánr kriminálních dramat s drogovou tématikou a jestliže Britové mají v tomto podžánru svůj fenomenální Trainspotting, pak odpověď zpoza oceánu nese symbolické jméno Rekviem za sen... A stačí k tomu přidat ještě jedno jméno: Pan Režisér Darren Aronofsky! Co obdivovat dřív? To jeho hudební cítění, ta synchronizace mezi obrazovou a zvukovou složkou, ty naprosto úchvatné střihové přechody (s opakovaným použitím velkých detailů, dokonce v sekvencích), ta dokonale propracovaná mizanscéna, ta fenomenální formální stránka jeho filmu, klipová estetizace jako odraz nastupivší ikonografické kulturní epochy, to zpomalování a zrychlování běhu obrazu jako odraz psychického stavu pod vlivem drog a jejich působení, ty experimentální prvky (vypouštění snímků, kolorizace filmového pásu...), propojování různých významových rovin a postmoderní propojení filmového reality a metareality (účast Sary Goldfarbové v televizní soutěži x postavy ze soutěže se zhmotňují v jejím bytě), to vše si zaslouží absolutorium. Nemluvě ani o celkovém vyznění filmu a strhujícímu finále (neznám moc působivějších protidrogových filmů), konec filmu mě doslova posadil na zadek... Symbolický je i významový oblouk mezi názvem a vlastním poselstvím příběhu - jestliže má každý z lidí na tomhle světě nějaké své životní sny, pak je při jejich realizaci nutno počítat s největším pesimismem (sémanticky je to vlastně negace pojmu americký sen) - sen o úniku z nudného života dnešních mladých, sen o světě, v němž nebudu sám, v generaci postproduktivní populace, sen o možnosti úniku a nápravy pošramoceného života... Iluzivní je dokonce i pouhý sen zhubnout... Darren Aronofsky natočil fenomenální film a v intenci jeho pesimismu soudím, že sám musel na nějakých psychotropních látkách ujíždět. Jinak by nemohl natočit to, co natočil... Podobné filmy: Strach a hnus v Las Vegas, Trainspotting, Šňup, Acid House, Traffic - nadvláda gangů (12.11.2007)