Satanské tango

Podobne by sa to tohto upršaného a migrénou nasiaknutého námetu , zobrazujúceho život na území HU vidieku ( v tom čase odtrhnutého od sveta ) po roztrhanej , skorozovanej a strhnutej železnej opony , ujal aj maestro ( PERDONO A CAUSA DI COMPARAZIONE ) S. Leone. Tento filmový maratón som zmákla na 4x - ale oplatilo sa ! Rozpitvané to bolo náležite , takže toto stačí. ( DVD bolo samozrejmosťou ) (09.12.2010)

Když chcete zhlédnout Satanské tango, musíte nutně vědět do čeho jdete. Více než sedmihodinový snímek je patrně nejdelším nedokumentárním neexperimentálním hraným filmem, který byl natočen. Hned první desetiminutový záběr sledující rozebíhající se krávy hraje na divákovy nervy a trochu záživností připomíná začátek Kubrickovy Vesmírné odysey. Kubrick však není cesta, kterou by se Tarr ubíral. Druhý záběr notně připomínající Stalkera prozradí vše. Ano, Tarkovskij, to je ta cesta. Jakoby nezúčastněná kamera, dlouhé záběry na odcházející i přicházející lidi, spící opilce či neúnosně dlouhé (a až krutě reálné) týrání kočky. Obsahově by se film samozřejmě dal nastříhat na běžnou hodinu a půl. Tarrovi šlo o něco jiného. Jak ale takový film hodnotit? Mně osobně by se zamlouvalo něco mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Tři jsou průměr a Satanské tango rozhodně průměrné není. (17.09.2010)

(Může obsahovat SPOILERY!) Někdo by mohl tvrdit, že kinematografie už nemůže po sto letech existence ničím překvapit, snad jedině novými neotřelými efekty, jež vznikají a uplatňují se v těsném propojení s postupujícím vývojem počítačové animace a trikového inženýrství... A hle: do této klipovité doby, kdy standardem je všechno maximálně urychlovat, sdělení efektivně zkracovat a zážitky servírovat v co nejinstantnější podobě, do této doby si troufne přijít Béla Tarr se svým 7 a 1/2 hodinovým monumentálním lyrickoepickým opusem s mnohdy více než desetiminutovými záběry a extrémně pomalými jízdami kamery. I přes tento hrozivě vypadající prvotní nástin formy Satanského tang bude divák, který přistoupí na Tarrův styl, po závěrečné dvanácté kapitole odměněn nezapomenutelným zážitkem, který v moderním umění nemá příliš obdob._____ Na zapadlém statku kdesi v Maďarsku konce éry Kadárovského socialismu přebývá či živoří skupina domorodců, jež hodlají s nastřádanými penězi opustit toto bohem zapomenuté místo a začít někde jinde žít lepší a šťastnější život. Do tohoto ovzduší beznaděje ale i očekávání něčeho nového přichází charismatický Irimias se svým rumunským pomocníkem Petrinem. Irimias byl dlouhou dobu považován za mrtvého a ve vesničanech jeho náhlý příchod vyvolává velmi rozporuplné pocity, které však následkem Irimiasovy psychologické hry vyústí v bezbřehou důvěru a lepší život na novém statku se zdá být díky němu na dosah. Tato závislost a víra ve fiktivní orwellovskou farmu končí tam, kde se celý "příběh" začal - ve stavu zoufalství, beznaděje a nebezpečně napnutých vztazích._____ Film je plný nezapomenutelných scén. Přesně jak napsala Hirnlego, jeden z úvodních záběrů - dlouhý pohled na ztemnělé okno a postupné svítání, patří mezi nejsilnější a pro mě také mezi klíčové. Díky němu jsem pronikl do Tarrova způsobu "vyprávění", díky němu jsem film nesledoval nezúčastněně, ale naopak s pocitem, že jsem největší šmírák, který přímo uvnitř onoho depresí nasáklého světa pozoruje jednotlivé epizody a který je oproštěný od té naší reality. Dojem mi umocňovaly ty strašlivě skutečné zvuky, které tvoří jednu z podstatných složek filmu - neustálé klapání, kapání, šustění... Hodně scén se opakuje, jsou nazírány z různých pohledů různých osob, což mi paradoxně nejen usnadňovalo orientaci, ale ještě umocňovalo dojem, který jsem z nich měl._____ Film je plný nezapomenutelných scén... Irimiasovo setkání s kapitánem, doktorova pozorování, dlouhý záběr na snící vesničany, tragikomická tancovačka a zejména epizoda s holčičkou a její kočkou (proč mi jen tak silně připomínala Bressonovu Mušku?). Těch 7 a 1/2 hodiny nebylo rozhodně promarněných, pronuděných nebo prospaných... Byl to nevšední zážitek! (07.06.2008)

Přiznám se, že jsem z tohoto filmu měla docela obavy a i po "domácí" projekci bych váhala se zhlédnutím v kině. V některých chvílích jsem se přistihla, že jsem tak vnořená do ponuré atmosféry, že vlastně ani nesleduju děj, přestože jím Satanské tango příliš neoplývá. Spíše naopak, je v něm méně děje než v kterémkoli jiném, normálně dlouhém filmu. Už úvodní scéna vás buď navnadí nebo odradí a můžete podle ní usoudit, jestli jste naladěni na správnou notu a půjdete do toho. Osobně jsem schopna se unudit k smrti třebas i u pětiminutového kraťasu, ale od tohoto sedm a půl hodiny trvajícího černobílého veledíla jsem nedokázala odtrhnout oči. Nevím proč, ale prostě to celé nějak funguje a po celou dobu vás neopustí pocit, že sledujete něco mimořádného. (21.12.2010)

Všechno, co miluju na filmech, v sedmi zhoubných hodinách. „Člověk chodí sem a tam, nemůže přece pořád dřepět doma… a mokne, zvenku i zevnitř… Protože nejhorší není tohle, ale tady to uvnitř. Jistě jste také slyšel o vnitřních deštích. Ve dne v noci omývají člověku orgány. Přicházejí ze srdce… a neustále omývají játra, žaludek, slezinu a ledviny. Už jsem úplně promoklý… Kdyby nebylo toho kabátu, ani nevím… Netroufám si ho ani rozepnout. Sklenka vína by ale pomohla. No a pak jsou tu neustálé požadavky jater, žaludku, ledvin. Musí bez ustání pracovat. Nemůžou se zastavit. Protože pak by ta nestálá promočenost najednou přešla v prudké vysychání. Což se pak snadno může stát člověku osudným.“ (24.10.2019)