Back to Black

Po Bohemia Rhapsody a jejímu úspěchu se každoročně objeví několik životopisných filmů o nejrůznějších interpretech, ne všechny se úplně podaří. Problém Back to Black je v tom, že to není pro mě tak dávno, kdy šel do kin strhující dokument Amy, který jsem měl v roce 2015 ve své topce. Filmo působí jako televizní zpracování, které jen klouže po povrchu a démonech slavné zpěvačky. Snad žádné téma, kromě vztahu s babičkou se nerozvadí dál. Nedokáže vyvolat žádné emoce, tak jako v Amy a příliš chladně převypraví příběh, ve kterém tvůrci neví, kam dřív skočit. Marisa Abela umí zpívat, ale herecky to z mého pohledu neutáhne a prakticky pěveckých scén, ve kterých vyniká, tak jich je málo nebo nejsou nijak zajímavé. Do kina jsem nešel s velkými očekáváními, ale i přesto jsem čekal víc…..45% (17.05.2024)

Poslední roky jsme se dočkali docela dost životopisných filmů o hudebních umělcích. Začalo to skupinou Queen a Bohemian Rhapsody, pak Rocketman o Eltonu Johnovi, Elvis, Bob Marley a teď o Amy Winehouse. V tomhle filmu najdete přesně to, co byste čekali. Mapuje krásně život této talentované zpěvačky od začátcích v baru až po její závislosti a následnou smrt. O Amy Winehouse jsme měli možnost vidět už dokument z roku 2015, který si dokonce odnesl Oskara. Ten byl více komplexní a Amy ztvárňoval složitěji. Naopak tady je ztvárněna mnohem jednodušeji. Je to dívka, která miluje svou rodinu, má ráda jazz a má krásný hlas a je zamilovaná do angličana Blaka. Díky němu následně vstoupí do těžké závislosti na drogách a do následných depresí. Roli Amy se tentokrát zhostila Marisa Abela. Ta se toho podle mě zhostila docela dobře. Fyzicky jí je dost podobná a charismatem a povahou vcelku taky. Snímek často jde s věcmi na rovinu, narozdíl od Bohemian Rhapsody, kde bylo pár věcí jen naznačeno. Zpěvaččina láska k alkoholu tu je od prvního momentu a sklon k drogám tu k závěru jenom přituhuje. Ve filmu samozřejmě taky zazní ty největší hity a to v podání hlavní herečky. I to zvládla docela dobře a písničky působí realisticky. Bohužel velkým mínusem je, že film ve mě nezanechal absolutně žádné pocity, takže si na něj asi za týden nevzpomenu, narozdíl právě třeba od již zmíněného Bohemian Rhapsody. Proto koho zajímá zpěvaččin život, tak ať se klidně na film podívá, ale ať nečeká nejlepší životopisný film za poslední dobu. 6/10 (29.05.2024)

Miluju hlas Amy Winehouse, nemůžu říct, že bych si sjížděl její diskografii a ulítal si na ní, ale některé písničky ( Rehab, You Know Im...) jsem si pouštěl x-krát a jejího hlasu se nemůžu nabažit, je to jako poslouchat Sinead, nebo Freddieho, je v tom hlase něco navíc. Pokud jde o film, ten experiment, že místo Amy bude zpívat sama herečka, to je poser jako trám, představa že místo Freddieho zpíva v Biohemian Rhapsody Remy Malek je jako námět na celkem kvalitní vtip. Když se Back to Black rozeznělo s původním hlasem Amy a konec písničky dozpívala herečka, to fakt byla rána na solar. Druhá věc, jakoby se film snažit nějakým způsobem dělat anděly z dealerů, kteří se kolem Amy pohybovali, celé se to točí pouze kolem jakési uměle vytočené lovestory a nepustí se to toho do konce filmu. Závěr filmu, kdy si svěží, krásná a plná energie vykračuje Amy po ulici a pak teda jako umře, to je taky dobrý palec do zadku, ta holka několik posledních let byla ráda že se udrží na nohou, byla vyfetlá jako účastník amerických nočních ulic a její drogové výstupy na živých koncertech byly "pověstné", její těžce závislácký styl ovlivnil její kariéru a život kolem dokola a se shora dolů, ale ve filmu si tak sotva dala trochu trávy, já teda nevím potom ve výsledku o čem ten film vlastně byl.. O Amy nám toho neřekl nic moc jako o osobnosti, jak šla její hudba a diskografie opět celkem nulové informace, ve filmu se stokrát zmíní Tony Bennett, ale že s ním nakonec nazpívala duet, o tom se film nezmíní, to prostě nepochopím proč ho potom pořád zmiňovali, když nedali smeč, protože jinak je Bennett každému úplně u zadku, to stejné bylo neustálé "musím na rehab, nemusím na rehab, ale táta říkal že nemusím" a tady vidím ten míč nad sítí a stačilo jenom zasmečovat songem Rehab proboha! A oni ho tam nepustí, vždyť ten film kopíroval slova Amy z té písničky. Jako celek je to takové nicneříkající cosi, o Amy se v podstatě nedozvím nic, o její hudbě jinak než že tam zazní taky ne, drogy to tak nějak minulo a ten dealer co jí dodával herák byl ve filmu vyobrazen vlastně jako obyčejný slušný týpek s růží v ruce.. já nevím nevím. Není to ono. Osobnost Amy to minulo meziplanetárně. Absolutně se podepisuju pod koment uživatele "Matty", jinými slovy popsány ty mé pocty z filmu.. (01.07.2024)

Padesát odstínů šedi, ale trochu jinak. Režisérka Sam Taylor-Johnson a scenárista Matt Greenhalgh mohli z osudu Amy Winehouse vytěžit emotivní drama o slávě, závislostech, voyeurismu nebo přehnaných nárocích na to, jak by se slavné ženy měly chovat a vypadat (hlavně spořádaně). Místo toho se rozhodli naprosto tuctovým, šedivým způsobem vyprávět sladkobolnou báchorku o nešťastně zamilované holce, co chtěla být mámou (což je její hlavní touha a nejzranitelnější bod). Samotnému procesu skládání a nahrávání hudby je věnováno minimum prostoru, snaze o pochopení hlubších příčin toho, proč měla Amy predispozice k závislostem jakbysmet (ne, fakt si nemyslím, že to bylo kvůli zlomenému srdci a smrti babičky). Jako kdyby to ani nevzniklo kvůli fanouškům a Amy. Hlavním smyslem díla se zdá být očištění jména dvou mužů, kteří oportunisticky zneužívali zpěvaččiny zranitelnosti a měli podíl na jejím tragickému konci. Zde se - minimálně vůči protagonistce - chovají příkladně, s až přehnanou starostlivostí (pro srovnání si stačí pustit dokument z roku 2015). I když si odmyslíme eticky sporné retušování skutečnosti a svalování viny na oběť a její impulzivní chování, zůstane Back to Black zbytečným, ve všech směrech (bohužel vč. hereckého výkonu Marisy Abely) podprůměrným filmem. Hloubku a opravdovost získává jen jednou, během závěrečných titulků, ke kterým Nick Cave procítěně zpívá svou baladu Song for Amy. 40% (16.05.2024)

Jej hlas my vždy znel ako zaškrípnutý vrták v uchu a veru som sa mu snažil vyhýbať. Nikdy som vysoké sympatie necítil, hoci možno tak tri piesne aj uznám. A film mi žiadne extra sympatie nepriniesol, naopak, potvrdil mi len to, že šlo o vulgárne-hysterickú smažku, ktorá si život nevážila - hoci film sa snaží Amy prezentovať pozitívne, ako krehkú dievčinu hľadajúcu lásku - no napriek tomu sa nedokáže vyhnúť aj vzbudeniu nesympatických dojmov. Varovaní mala mnoho, vlastná rodina ju prosila a ona im len povedala "Ja nepotrebujem odvykačku, mojou odvykačkou je hudba" (I don't need a rehab, music is my rehab). A ešte aj pesničku o tom naspievala, čo by poriadny fľusanec do ksichtu tým, ktorým na nej záležalo. Pre slávu, drogy, chlast a neusporiadaný život všetko. No nie na dlho a treba uznať, že úslovie "telo má ísť do hrobu zhumpľované" vzala naozaj vážne, čo tu radšej ani neukázali, ale tak v posledných rokoch to bola len schránka s katastrofickým vzhľadom aj oblečením. Treba uznať, že herecky to bolo dobre zahrané, zaznieva tu ten pravý britský prízvuk a Marisa Abela sa i spievať, teda v mojom ponímaní škrípať, naučila. Má u mňa väčší obdiv než jej predloha, ktorá však ponúka jedno veľké pozitívum - funguje ako neuveriteľne odstrašujúci príklad konzumácie drog. Napriek tomu to však niektorí stále nechápu a drogový biznis tečie ďalej. (01.06.2024)