Hasta el viento tiene miedo

Ak vám na celom tomto spektákli budú pripadať najlepšie tie rebelantské kikkiny, niekde bude problém. Netuším, či je to mojou prívetivosťou ku krásnym ženám, alebo proste len averziou voči nudným ducharinám, ktoré spoliehajú viac na kecy, ako na činy. Priemer, pri ktorom sa rozhodne nepos€riete od strachu a to aj keby ste boli napr. taký nyktofobik. (15.05.2017)

Hasta el viento tiene miedo je velmi řemeslně dobře zvládnutý malý horrorový klenot, který dle mého názoru krásně navazuje na italskou školu Maria Bavy. Režisér Taboada velice chytře využívá gotického horroru, jen se starý hrad vyměnil za internátní školu. Tuto myšlenku pak k dokonaslosti spolu s využitím gialla žánru dovedl Narciso Ibáñez Serrador. Ale vraťme se zpět k Hasta el viento tiene miedo. Příběh rozebírat nijak nebudu, to už udělali jiní. Spíše bych zmínil atmosféru, která se rozhodně povedla. Ze začátku je taková naivní, jak to u starších horrorů bývá a vydatně podporovaná pěknými babami :-). Později přichází i mysteriozní a horrorová atmoška, ale musím říct, že byla slabší než Más negro que la noche. Celkově za 3,5*.A ač mexická horrorová škola není vůbec známá, díky režisérovi Taboadovi se do ní určitě ještě vrátím. (17.12.2011)

Taboada s jedním ze svých prvních hororových zářezů. Ve většině dílech snoubí gotické prvky s těmi duchařskými a do toho často mění jak prostředí, tak původce zla (černý kocour v Más negro que la noche, podivná socha v El Libro de piedra). Příběh, jako u většiny režisérových dalších snímků, je opět jednoduchý a dost rozvláčný, ale možná právě v tom tkví jeho síla. Stačí si vzpomenout na podzimní atmosféru a noční vycházky internátem, v jehož chodbách se nese naléhavé volání. Mezi vrcholy filmu pak jasně patří scéna v kostelní věži. Na remake se chystám co nevidět. (03.04.2012)

Já musím souhlasit s předchozími komentáři. Tento film mě opravdu dostal a mně doposud neznámý režisér Carlos Enrique Taboada stojí rozhodně za bližší prozkoumání. Film je bez debat mistrovským dílem ve svém žánru v mexické kinematografii nejen oné dekády, téměř bez slabin, všechno tu klape na jedničku, má svůj styl, jedinečnou strašidelnou gothic atmosféru (všechny ty podivné zvukové efekty a ozvěny, rušivé sny, nečekané, děsivé a památné momenty, temná zákoutí internátní školy a brilantní hudbu), velmi propracovaný děj, po vizuální stránce také paráda. Mexická kinematografie a vůbec celý jejich filmový průmysl se v té době může pyšnit sérií filmů s maskovaným silákem Santem spolu s jinými mexickými zápasníky, který bojoval proti zombíkům, dále by to byli různí draculové a šílení doktoři. Tento film však přišel bez všech těchto šílenců, s ne tolik propracovanými a de facto s vůbec nekrvavými speciálními efekty a vida, ono to vyšlo a zafungovalo. Jsou tu pasáže, kdy ani nedýcháte a kdy jen tápete, nevyplatí se přijít pozdě, konec je sice trochu klišácký, ale prvních cca 50 minut je jedinečných, najde se tu dost sekvencí, při kterých ve vás doslova zamrazí v těle, např. to snové noční volání Claaaaaaudiáá rozléhající se po celé školní budově, nebo třeba obrysy oné dívky ve strašidelné zvonové věži, které jednotlivé žačky a dvě jejich vychovatelky postupně zahlédnou. Tato nestárnoucí mexická duchařina je jednoduše mistrovské dílo a pokud máte rádi takovéto filmy, mohu doporučit ještě podobně laděnou španělskou pecku "Residencia, La", u které jsem až doposud myslel, že je jedinečná a ejhle, ona je o rok starší! (23.09.2010)

Studentky internátní školy jsou konfrontovány s přízrakem své předchůdkyně, který v nočních můrách terorizuje jednu z nich. Postupně však v jeho existenci uvěří všechny... Mexická duchařina režiséra Carlose Enriqua Taboada z roku 1968 má všechno, co by podobný snímek měl obsahovat. Jejím nejsilnějším prvkem je bezesporu úchvatná atmosféra plná poletujícího listí, poryvů větru a temných koutů. Na takovýhle film narazíte jednou za dlouhý čas a vůbec nevadí, že příběh sám je celkem jednoduchý a předvídatelný. (23.07.2009)