Diktátor

Nádherná komedie v níž přímo exceluje Charles Chaplin. Vždy jsem ho považoval za komediálního herce "tuláka" s buřinkou a paraplíčkem, ale zda mne přesvědčil, že je to charakterní herec par excellance. Jeho imitace Hitlera je neuvěřitelná(!!!) a setkání s Mussolinim pro mne navždy zůstane jednou z nejlegračnějších scén v historii kinematografie. Skutečně si nepamatuju, kdy jsem se naposledy takhle zasmál. Navíc ve své době se muselo jednat o velice důležitý snímek, který alespoň trochu odlehčil pohled na druhou sv. válku. Jeden z filmů, který považuji za čest a zároveň povinnost pro každého filmového nadšence........ (23.10.2008)

Vizionářský Schindlerův seznam Chaplinovy doby, snímek přesně takový, jaký se dal na základě rešerší a informací roku 1940 natočit (a též jak to dovoloval vývoj kinematografie). Světová veřejnost ještě tehdy neměla autentické poznatky o situaci v koncentračních táborech (ty vyhlazovací ještě ani historicky nevznikly, konference ve Wannsee, kde o nich bylo rozhodnuto, proběhla až v lednu 1942), proto internace holiče a jeho přítele Schultze a vůbec scény z tábora nevyznívají autenticky (otázka je, jak by syrovost do koncepce filmu zapadala), něco jiného už je ovšem dějová linie týkající se židovského ghetta (norimberské zákony platily již od roku 1933), ta už ve struktuře vyprávění hraje podstatnější roli a je z ní cítit silné civilizační trauma. Chaplin si byl dobře vědom hrůz vyplývajících ze segregace a je to na jeho ,,grotesce" znát. A právě originální kombinace této lidské tragédie s osobitým pojetím situační komiky je na tomto snímku to nejcennější. Nejvýznamnější dějovou linií (která dala snímku i jméno) je existence diktátora. Tady je zřejmé čistě propagandistické vyznění filmu, který přesně zapadal do dobové antihitlerovské ,,kulturní fronty" (lze komparovat třeba s Osvobozeným divadlem...). Charles Chaplin však natáčí něco víc než jen prostou propagandu - jeho parodické kreace, jeho ,,němčina" (,,Wiener Schnitzel !"), celé uchopení postavy šíleného Adolfa Hitlera je nezapomenutelné... Metaforická scéna, kdy si diktátor Hynkel pohrává a žongluje s nafukovacím glóbem, je esteticky dokonalá, ale navíc při ní mrazí...ta posedlost a doslova erotické opojení mocí... Charles Chaplin postavil Diktátorem pomník své genialitě... (02.04.2009)

Navzdory svému stáří se jedná o vynikající film, který kombinuje prvky (němé) grotesky a válečného dramatu, a co je podstatné, po celou dobu udržuje divákovu pozornost, nenudí a rozhodně se nenechal zubem času nějak výrazně ohlodat. Ve své podstatě bych Diktátora označil za nadčasový snímek a v době, kdy vznikl, byl opravdu velmi důležitým, silným a dokonale satirickým počinem. Chaplinův Hynkel nemá chybu, stejně jako jeho holič, avšak pobaví také Jack Oakie v roli Benzina Napoloniho. Scény, kde se dva diktátoři setkávají, jsou vskutku vtipné a patří k tomu nejlepšímu z celého filmu, ovšem snímek nabízí celou řadu zábavných scén, jež jsou prolnuty dramatičtějšími okamžiky, kde není nouze o napětí. To vše pak směřuje k závěrečnému proslovu, jednomu z nejsugestivnějších a možná i nejemotivnějších v dosavadní kinematografii, při kterém je potřeba vzdát velký hold Charliemu Chaplinovi, neboť bez jeho výtečného podání by nemusel vyznít tak silným a odzbrojujícím způsobem. Diktátor je film, který si zaslouží jasných 5*, neboť skvěle kombinuje žánry, nenudí a má v sobě takové poselství, které by si lidstvo mělo stále připomínat. (31.01.2015)

Bylo by to tak trochu nošení dříví do lesa, kdybych mluvil v souvislosti s Diktátorem o obdivuhodném (a hlavně obdivuhodně plynulém) přechodu mezi komedií a tragédií, či o (nádherném) závěrečném proslovu (kde mimochodem končí komičnost i tradičnost, vlastně zde již nejsme ve filmovém narativu, Chaplinova dvojrole se překrývá a mizí jak židovský holič, tak diktátor, zůstává pouze skutečný Chaplin, naléhavě apelující na dobrotu lidstva). Chci se proto raději věnovat spíše dílčímu, ale velmi zásadnímu Chaplinovu pojetí hlavního „záporáka“. Všimněte si, že v umění jako takovém je zlo nejčastěji zobrazováno dvěma způsoby. Charaktery, jež jsou zkažené až do morku kostí, mohou být na jednu stranu cool (Ledgerův Joker, Oldmanův zkorumpovaný polda v Leonovi, či třeba Goethův Mefistofeles). Nebo mohou být na druhé straně groteskní (démoni v Danteho Božské komedii, či právě Hynkel v Diktátorovi). Obě tyto tradice mají samozřejmě své opodstatnění. Zlo je pro člověka v určitém ohledu atraktivní, zakázané ovoce se zdá být nejsladší a krom toho – každý z nás má své vlastní „démony“, kteří vypadají lépe pod maskou síly, než jako slabiny. To bychom měli první tvůrčí postup, zlo svůdné. Nicméně ani druhá umělecká cesta není k zahození, dokonce se zdá být v některých případech mnohem vhodnější, než první. Chaplin chtěl na Hynkelovi především poukázat na ordinérnost Hitlera, chtěl mu odebrat jeho „auru božskosti“, kterou se v době vzniku filmu holedbal. Proto ta grotesknost, s kterou Hynkel všechno kazí, proto ta absurdnost jeho výroků, jeho věčná nešikovnost. Diktátor ztrácí svou moc v momentě, kdy je (možná paradoxně) odkryta jeho lidskost. Protože v té chvíli už není žádný důvod k němu vzhlížet, jeho snaha o ovládnutí světa se stává přinejmenším směšnou a zlo ztrácí (v symbolické rovině) jakoukoliv moc nad druhými. (17.07.2016)

Hrůza, které se lze smát, ztrácí mnoho na svém účinku. Zločinec, který je směšný, stává se skutečný - a vlastně velmi male ubohý - ve svém opravdovém lidském rozměru. Ve filmu, který v mnoha ohledech svého námětu připomíná naši BÍLOU NEMOC (Štěpánkův Maršál je však víc Mussolinim než Hitlerem), podal Chaplin jeden ze svých vůbec nejlepších výkonů (později totéž téma rozpracuje z jiného úhlu v ještě propracovanějším díle MONSIEUR VERDOUX). Dvojí dějová linie ještě více obnažuje skutečnou podstatu "myšlenek" nacistických blábolů a brutální podstatu jejich aplikací. V některých ohledech je výprava filmu ovšem naivní (scény z koncentračních výborů; dostupné disponibilní informace prostě nebyly a Wannsee teprve mělo přijít). Nemění to však nic na jeho bytostném humanismu a pozitivnínm vyznění. DIKTÁTOR je nepochybně jedním z nejlepších děl hrané kinematografie svého tématu na naší planetě. I po takřka sedmdesáti letech, která uplynula od jeho uvedení do kin. (01.03.2008)