Diktátor

Bylo by to tak trochu nošení dříví do lesa, kdybych mluvil v souvislosti s Diktátorem o obdivuhodném (a hlavně obdivuhodně plynulém) přechodu mezi komedií a tragédií, či o (nádherném) závěrečném proslovu (kde mimochodem končí komičnost i tradičnost, vlastně zde již nejsme ve filmovém narativu, Chaplinova dvojrole se překrývá a mizí jak židovský holič, tak diktátor, zůstává pouze skutečný Chaplin, naléhavě apelující na dobrotu lidstva). Chci se proto raději věnovat spíše dílčímu, ale velmi zásadnímu Chaplinovu pojetí hlavního „záporáka“. Všimněte si, že v umění jako takovém je zlo nejčastěji zobrazováno dvěma způsoby. Charaktery, jež jsou zkažené až do morku kostí, mohou být na jednu stranu cool (Ledgerův Joker, Oldmanův zkorumpovaný polda v Leonovi, či třeba Goethův Mefistofeles). Nebo mohou být na druhé straně groteskní (démoni v Danteho Božské komedii, či právě Hynkel v Diktátorovi). Obě tyto tradice mají samozřejmě své opodstatnění. Zlo je pro člověka v určitém ohledu atraktivní, zakázané ovoce se zdá být nejsladší a krom toho – každý z nás má své vlastní „démony“, kteří vypadají lépe pod maskou síly, než jako slabiny. To bychom měli první tvůrčí postup, zlo svůdné. Nicméně ani druhá umělecká cesta není k zahození, dokonce se zdá být v některých případech mnohem vhodnější, než první. Chaplin chtěl na Hynkelovi především poukázat na ordinérnost Hitlera, chtěl mu odebrat jeho „auru božskosti“, kterou se v době vzniku filmu holedbal. Proto ta grotesknost, s kterou Hynkel všechno kazí, proto ta absurdnost jeho výroků, jeho věčná nešikovnost. Diktátor ztrácí svou moc v momentě, kdy je (možná paradoxně) odkryta jeho lidskost. Protože v té chvíli už není žádný důvod k němu vzhlížet, jeho snaha o ovládnutí světa se stává přinejmenším směšnou a zlo ztrácí (v symbolické rovině) jakoukoliv moc nad druhými. (17.07.2016)

Dnes již klasická komedie a jeden z nejlepších Chaplinových celovečerních filmů. Mistr si tentokrát vzal na paškál druhou světovou válku a hlavně slavného diktátora, kterého ikdyž přejmenoval je jasné o koho jde. Film má spoustu skvělých momentů, (např. konečné scény s Napolinim (Mussolini), skvělá scéna s buchtou ukrývající mince a spousty dalších) ve kterých Chaplin dokazuje, že byl nejen skvělý komik ale i výborný herec, což je zřetelné hlavně ve scénách kdy dokonale imituje Hitlera a jeho proslovy zvládá beze slov. I když je film po většinu stopáže směšný má však i vážné momenty, které ukazují, že válka žádná legrace nebyla a na konec si schoval i menší poselství. Škoda některých pomalejších částí, které v dvouhodinové stopáži vyčnívají. I tak jeden z nejlepších Chaplinových filmů. (06.07.2009)

Některé bezmála geniální scény střídají ty slabší, naštěstí v silném nepoměru. Každopádně se ale Chaplinovi musí nechat odvaha s uvedením tohoto filmu. Je tu i několik zajímavých filmařských nápadů. Například scéna v letadle, kdy je skvěle využita kamera nebo při projevu, kde je zase vychytaný zvuk. Hlavně je to ale o poselství, které dodnes neztratilo a naopak až později se ukázala Chaplinova předvídavost, kterou mělo mít v jeho době víc lidí. Humor a nadhled, který ale nezlehčuje a nezesměšňuje téma, je velmi vzácný. Objektivně čtyři hvězdy za možná až moc dojemné finále, ale já jich musím dát pět. PS: Už jen za to, jak se Hitler při soukromém promítání musel tvářit, musíme tenhle film milovat... (04.09.2009)

Po City Lights a Modern Times je tohle můj třetí film od Chaplina a (konečně) můj první plný počet pro něj. The Great Dictator je geniální parodií, místy až tvrdou satirou, na tehdejší válečnou situaci či Hitlerovy projevy. Ale nejen tyto scény jsou skvělé, např. začátek v letadle či předvádění nejnovějších vynálezů Hitlerovi… Navíc Paulette Goddard je přímo okouzlující… Prostě a jednoduše, v mých očích Chaplinovi sluší mluvené slovo. 90 %. (28.12.2010)

Výborný Chaplin. Jeho dvojrole diktátora a holiče nechala vyniknout dvěma tvářím jeho herectví. Jednak tomu klasicky civilnímu pánovi s buřinkou a pak tomu přehnanému parodickému ztvárnění Hitlera. V této roli se Chaplin doslova vyřádil. Už jsem viděl spousty parodických imitací Hitlera, ale nemohu si vybavit žádnou lepší než tuto Chaplinovskou. Dokonalá protihitlerovská agitace jedním z nejlepších komiků 20. století. Všudypřítomné narážky na události a ústřední postavy Osy jsou vtipné a velmi výstižné. Díky neustálému natáčení dokumentů z této doby, jsou zdejší narážky snadno čitelné i pro současného diváka. Je jasné, že pánům Hitlerovi, Mussolinimu, Goebbelsovi a Göringovi musel celý tento snímek těžce ležet v žaludku. Na jednu stranu to je všechno přehnané, hlavně to utahování si z vůdčích osob Třetí říše, ale na druhou stranu vylíčené události jsou kolikrát až příliš blízko skutečnosti. Například to střídavé pronásledování židů s obdobím klidu podle politických potřeb. Také touha po světovládě a neomezená moc nad osudy lidí v kontrastu s emocionální labilitou, psychickou nevyrovnaností. Možná jen závěrečný mravokárný Chaplinův projev byl až příliš servilní. Nicméně s přihlédnutím k době zcela pochopitelný. 85% (31.01.2011)