Povolenie zabíjať

Rok 1989, Povolení zabíjet. 16. bondovka a druhá, kde si agenta 007 zahrál právě Dalton. Ten se po vydání své debutující bondovky Dech života dočkal různých reakcí, přičemž mnoho lidí prostě nemohlo přijít na chuť tomu, že bondovky s Daltonem ztratili vtip, stali se více realistickými a na Jamese Bonda vrhli tak trochu nový pohled. I přes tehdy vlažné přijetí ovšem Dalton dostal druhou šanci a jedno bylo v případě jeho druhé bondovky jasné- Pokud už Dech života mnoha lidem nesedl, Povolení zabíjet to možná bude mít ještě těžší. Povolení zabíjet v podstatě nesplňuje už v podstatě klasickou představu o bondovkách- Hlavní záporák tu nechce ovládnout svět, klasické trademarky série víceméně chybí a James Bond tu není ten klasický šarmantní hezoun, který zvládne zachránit svět a přitom do postele ideálně dostat 2-3 ženy. Bond je tu tentokrát mašina na zabíjení, kterou vyprovokuje drogový baron Franz Sanchez, který znetvoří jeho přítele z CIA Felixe Leitera a ještě mu přitom zabije ženu. Vůbec poprvé je tak dokázané, že přátelství, které napříč sérii mezi Jamesem Bondem a Felixem Leiterem vzniká má nějakou váhu. Zajímavé přitom je, že se do role Leitera vrátil David Hedison, který již předtím tuto postavu ztvárnil v bondovce Žít a nechat zemřít (vůbec první bondovka s Rogerem Moorem v hlavní roli) a Leiter navíc zmíní, že měl Bond kdysi dávno ženu. Smyčka se tak vrací k bondovce Ve službách Jejího Veličenstva, která se jako vůbec první snažila Bonda tak trochu nešikovně polidštit. Navrátivší režisér John Glen (pro kterého jde zároveň o poslední bondovku) ovšem zdárně zanechal motivy, které načrtl už v Dechu života a z Jamese Bonda se tak definitivně stává charakterní role. Bond navíc hned ze začátku přijde o povolení zabíjet, stává se zběhlým agentem a jediný, kdo mu ze své vlastní iniciativy pomáhá je Q v podání ikonického Desmonda Llewelyna. Bond se v zásadě vydává na cestu pomsty, která je z lidského pohledu pochopitelná, zároveň se ale vůbec poprvé nabízí otázka, zda náhodou James Bond přeci jen není sadista, který již bez chladnokrevného vraždění nemůže žít a jeho cesta pomsty je pouze ideální pro ukojení jeho tužeb. Tahle bondovka prostě není vyloženě divácky vděčná, zároveň ale plní ideální předpoklady v oblasti akční stránky. Definitivně to ukazuje, že režírování celkem 5 bondovek Glena jako režiséra vyspělo, protože jeho poslední bondovka má nejlepší akci, která má spoustu kreativních nápadů, které se navíc tentokrát musí obejít bez zásoby vychytávek od Q. Háček možná tkví v tom, že se tahle bondovka vydá tak zásadně odlišným směrem, že by možná bylo lepší, kdyby Glen natočil klasické krimi. To by jinak fungovalo bravurně i už jen díky výbornému Robertovi Davimu (jeho záporák Franz Sanchez je prostě luxusní), kterému člověk drogového lorda jednoduše věří a navíc patří mezi nejlepší záporáky celé série. Navíc je jeden z jeho poskoků Dario v podání mladičkého Benicia del Tora a jeho (v rámci série) minimalistické cíle jsou příjemnou změnou. A i ta Bond girl v podání Carey Lowell je strašně fajn. Vlastně mě skutečně mrzí, že Timothy Dalton v téhle formě nikdy nedostal třetí šanci. Na tu opravdu mohlo dojít v roce 1991, po premiéře Povolení zabíjet ovšem došlo k právním sporům ohledně vlastnictví značky a James Bond se tak následně na plátnech kin objevil až v roce 1995. To už ovšem bez tváře Daltona, kterému mnoha fanoušků Bonda kvůli jeho redefinici pojetí agenta 007 nemohlo přijít na jméno, mnozí ovšem naopak ocenili, že byl konečně někdo schopný dát Bondovi duši (Dalton naštěstí není George Lazenby). Právě následující éra s Piercem Brosnanem se vrátila spíše k odlehčenějšímu duchu Mooreových bondovek, následující éra s Danielem Craigem se ale vydala cestou, která má blíž právě k Daltonovým bondovkám. A je bezpochybné, že právě Daltonovy bondovky navedli směr, kterým se později vydali bondovky s Craigem....... (04.02.2021) (menej) (viac)