Zamatová extáza

Alternativní historie pro nic za nic. Náhled do poutavého a dekadentního prostředí glam rocku 70. let o Davidu Bowiem, který není Bowiem, natočený zcela rutinní režií a utopený v povrchním scénáři. Bouřlivý vztah, divoké kostýmy, progresivní muzika a lidský zklamání, ale nejde to pod povrch, a tak jedinou upřímnou scénou zůstává rozvod Sladea s jeho ženou a její vyprávění u kouře cigaret. McGregor i kouzelný Rhys Meyers hrajou dokonale, ale krom hudebních scén nemají co. Muzika je tam fantastická, glam rock mě baví a byl jsem cílovka, ale rychle tomu došel dech a absence jakékoli osobnější scény z filmu dělá pomíjivý zážitek. (17.08.2015)

Jsem z toho filmu jednoduše unešená. Je to přesně můj šálek kávy: herci, hudba, scénář, kostýmy. Jasně: je to o období krátkém a v podstatě lokálním. Britský glam rock - komu to dneska co řekne, ale ono je to jedno, dosaďte si tam jakýkoli jiný styl, může být i míň třpytivý a ne tak namalovaný, pokud to bude něco, co vás jako dítě nadchlo a formovalo, modla, idol - a dnes to ve vás vyvolá nostalgii a pocit, že neprojít si tím, nejste stejní, tak TO JE O TOM. Navíc, i když se zdůrazňuje, že je to fikce, tak podobnost Ewana McGregora s Iggy Popem je až dojemná. McGregor a Rhys-Meyers jsou naprosto snoví, úžasní, své role odžili a já je mám teď ještě raději. (15.09.2004)

Že by mi nakonec byly po chuti i hudební filmy? Do nedávna nemyslitelná věc. Sametová extáze mi sice nepřivodila nic sametového, ale stav podobný extázi ze sledování (proboha po jaké době) něčeho tak výjimečně skvostného ano. I když jsem trochu pozdějšího data a glamrock přímo nevyhledávám, byla to láska na první pohled. Písně ve filmu rozvibrovávají ušní bubínky tou správnou libou frekvencí a navození sedmdesátek zvládaly bez debat. Stejně tak se Meyers a McGregor dokázali bravurně sžít se svými postavami a odzpívat většinu svých partů (potlesk). Z vedlejších postav bych možná vypíchl trochu opomenutou Toni Collette, jejíž Mandy byla správně šáhlá a posléze i správně zhrzená. Jako třešinku na dortu přináší spletitý děj pár neznámých, nad kterými si vnímavější část diváků bude jistě ráda lámat hlavu. Abych ty svoje superlativy nějak zakončil…Je to queer a gay v tom nejlepším, přeneseném i nepřeneseném slova smyslu…100% a šup do topky. (02.03.2011)

Ano, glam-rock. Ano, inspirace skutečnými postavami. Ale pozor! Ať zase nějaký pitomeček nepřehlédne varování na začátku filmu, že vše je jen fikce. To jen aby pak nemyslel, že "takhle to bylo". Brian Slade (J.R.Meyers) je inspirován Bowiem. Curt Wild (E.McGregor) je na motivy Iggy Popa. Ale všechno není glam, co se třpytí. Navíc tu ještě nikdo nejmenoval po Bowiem druhou největší postavu glam-rocku, Marca Bolana. Ve filmu jej a jeho kapelu T.Rex ztvárnil skvělý Brian Molko. Navíc, Bolanovi songy ve filmu zazní (narozdíl od Bowieho nebo Popových) - přece jenom, Bolan už je po smrti, práva na písně byla asi levnější. Tak v hlavních postavách je jasno. Zbývá ještě problematická postava Arthura Stuarta (Ch. Bale), o kterém jsem snad na chvíli i zauvažoval, že by mohl představovat Nicka Kenta (legendární hudební kritik). Ne, není to on. Bale má fungovat jako jakýsi katalyzátor příběhu, posouvat ho dál, ale zároveň představovat fanouška, člověka poznamenaného androgynní dobou a blištivým pozlátkem. Tenhle film, ve snaze zachytit ducha doby, trochu uvízl na mělčině. Ve srovnání s kultovní Quadrophenií (o subkultuře mods) nebo 24 Hour Party People o man(d)chesterské scéně, je Velvet Goldmine jen slabým odvarem. (22.09.2006)

Glam rock mě nijak nebere, ale zároveň mi ani nevadí. Podobně je to s Velvet Goldmine. Sonda do života lidí, kteří chtěli změnit svět, než přišli na to, že se změnil sám. Nevýrazný Jonathan Rhys-Meyers (David Bowie?), strhující Ewan McGregor (Iggy Pop?) a naprosto mdlý a prázdný Christian Bale, který podle mě doopravdy neumí moc hrát. (13.07.2011)